Chodí si, jak chce. Nikdy nepřijde, když ji vyhlížím. Vypozorovala jsem, že se jí líbí, když se zvednu a vykročím do nového prostředí. Nemá ráda temno, ale libuje si ve světle.
Když přemýšlím nad inspirací nebo múzou, pokaždé si vybavím obraz v kavárně Slavii zobrazující zoufalého umělce čekajícího na nápad. Ženské tělo stvořené ze zelenkavého oparu absintu na něho pohlíží. Múza je nadosah, přesto je příliš daleko.
Každý, kdo tvoří, potřebuje inspiraci. Nával kreativity. Záblesk světla, ze kterého vznikne obraz, báseň, povídka nebo blogový příspěvek.
Mívám období, kdy překypuju nápady. Kreativní dny potom vystřídá úpadek. Můžu se postavit vzhůru nohama (kdybych to uměla) a nenapadne mě nic kloudného. Kolem je prázdno, v horším případně temno, protože úbytek kreativity u mě nutně vyvolává lehkou depresi.
Protože mě tvorba živí, a i když píšu reklamní text pro klienty, potřebuju alespoň drobnou jiskru kreativity, pozoruju, jak se inspirace chová. Všimla jsem si několika drobností, které jí – alespoň u mě – otevírají dveře.
Cestování
Výlety do neznámého maloměsta za humny nebo dlouhý let na druhou stranu zeměkoule inspirace miluje. Cestuje se mnou. Toulá se se mnou po ulicích, všímá si obličejů lidí, odlesků slunce ve výlohách nebo šumění vln oceánu. Naposledy jsme se potkali v Barceloně. Zjevovala se téměř na každém rohu. Společně se nám rozbušilo srdce, když se stmívalo a my jsme stáli u přechodu na červenou a zvony Sagrada Familia se rozezvučely do ztichlého ruchu velkoměsta. Někdo opodál kouřil doutník. Světla vystupovala z pološera. Teplý vzduch se proplétal ulicemi. Ten okamžik jsem potom popsala v povídce.
Rozhovory
Vím, že se to nemá. Ale dělám to. Když zaslechnu cizí rozhovor, nezacpávám si uši. Poslouchám. Vnímám, co lidé říkají a jak to říkají. V těch krátkých větách jsou útržky příběhů, které stačí rozvinout. Inspiraci vdechuju i při setkání s přáteli nad pivem. Nebo u kávy s babičkou, když vypráví svůj příběh. Setkávání s ostatními lidmi je pro mě nesmírně důležité. Náměty nebo jenom útržky vět si zapisuju do deníku. Když inspirace nepřichází, uvařím si čaj a listuju svými zápisky.
Procházky
Mám psa. Myslím, že pes je nejlepší spisovatelův kamarád. Každé ráno, odpoledne i večer jdeme na procházku. Ráda dýchám vzduch v lese, protože je prosycený inspirací. Většinou na nic nemyslím, prostě jdu. Dívám se kolem sebe. Na kýčovité červánky. Na holé větve stromů. Na jarní trávu. Vnímám vůně, ledový vichr, barvy stmívajícího se nebe. Když přijde nápad, třeba drobný útržek, který popíše, co vidím, nahrávám si ho do mobilu.
Hudba
Když se usadím v kině a čekám na film, zažívám pocit zklidnění a očekávání. Hlavou mi občas probleskne myšlenka. Neděje se to pokaždé, ale někdy ano. Proto si s sebou nosím malý notes a tužku. Podobně to mám s koncerty. Na podzim jsme zašli na koncert Jamese Harriese, vynikajícího písničkáře. Shodou okolností jsem měla rozepsanou povídku inspirovanou úžasným městem Port Towsend, které jsme navštívili při cestě po USA. Netušila jsem, jak příběh v povídce skončí. Při jedné z Jamesových písní se mi rozsvítilo.
Knihy
Chceš psát? Čti. Na tohle zlaté pravidlo nedám dopustit. Čtení dobrých knih láká inspiraci. Podle vědeckých průzkumů pracuje náš mozek při čtení jinak než při pasivním sledování filmů nebo facebookových příspěvků. Musí totiž zapojit fantazii. A tam, kde je fantazie, bývá i múza.
Kavárny
Cinkot lžiček. Tlumené hlasy. Vůně kávy. Když se tyhle tři věci spojí dohromady, vytryskne inspirace plným proudem. Alespoň u mě. První kapitolu novely Všechny vlčice nerodí, jsem napsala v Louvru. Byl červen a město vonělo létem. Když jsem z kavárny vypadla na Národní, ulice mě doslova nadnášela. V euforii jsem se zastavila na rohu a dopisovala si nápady na pokračování příběhu. Poslední kapitolu jsem dopsala také v Louvru – při kávě a desertu.
/Jana Poncarová/
