Ze všech mých notesů má nejvíc zohýbané rohy. Jinak je nenápadný. Černý. Čtvercový. Bez linek. Můj deník. Píšu si ho na papír. Protože on-line svět nesnese všechno.

Říká se, že papír jo. Že na papír můžete napsat cokoli: sprosté nadávky, bolestné vzdechy, nejzapadlejší pocity. Papír můžete popsat svými niterními úvahami, které překvapí i vás. Můžete k němu být upřímní.

Kdykoli ho totiž můžete spálit.

Jsme posedlí sdílením. Každý z nás má svůj on-line deník: Facebook, Instagram, Twitter. Denně tady postujeme fotky a statusy. Čekáme na obdivné „palce“ nebo „srdíčka“.

Víte co? Je osvobozují, když na ně čekat nemusíte. Když napíšete, co si myslíte, a nikdo vás za to neohodnotí.

A právě to umí deník.

Naposledy jsem si deník psala v patnácti. Zavřená v pološeru pokoje jsem linkované stránky obyčejného školního sešitu za rockového doprovodu Avril Lavigne popisovala sdělením, že moje kamarádka je mrcha, protože ji doprovodil domů kluk, který se líbil mně.

Avril Lavigne poslouchám pořád.

Ale do deníku si zapisuju docela jiné životní postřehy.

Spisovatel a výtvarník Austin Kleon nedávno na svém blogu napsal, že psaní deníku mu pomáhá udržovat pozornost u svého života.

To je přesné.

Žijeme roztěkané životy. S mobily v ruce procházíme ulice, kontrolujeme si zeď sociálních sítí, zatímco sedíme v kavárně společně s přáteli.

Pořád jsme ve střehu.

Když si večer sednu se svým deníkem, alespoň jednou dvakrát týdně, mám čas utřídit si myšlenky. Zapsat si, co se mi povedlo a z čeho jsem smutná. Udržuju pozornost u svého života. V ten moment se obracím sama k sobě.

Psaní deníku má i další výhodu.

Můžete k němu být upřímní. A to hodně pomáhá.

Posty, fotky a příspěvky, které sdílíme na sociálních sítích, totiž potřebujeme mít pod kontrolou. Přikrášlujeme se tam. Je osvobozující (a euforické) nemuset.

Deník si můžete s sebou vzít kamkoli. Zapisuju si myšlenky, pocity a nápady v kavárně, na letišti, vestoje na ulici. Slouží mi – čas od času – i jako poznámkový blok.

Svěřím mu cokoli. Včetně myšlenek, za které se stydím a které bych neřekla nahlas. Deník je totiž můj kámoš, který mě nikdy neodsoudí.

(Myslím, že) deník je dobrý, protože

• pomáhá mi třídit myšlenky,
• můžu mu svěřit cokoli,
• snímá ze mě moje chmury a špatnou náladu,
• pamatuje si důležité (zapsané) věci,
• kdykoli mi převypráví můj příběh.

A pravdou je, že zatímco večerní skenování sociálních statusů jiných lidí mi způsobuje depku (ta je krásnější, ten je úspěšnější, to je ale debil), tak když zavírám deník s právě popsanou stránkou mého dne, je mi fajn.