Na měsíc jsme s mužem vycestovali do Států. Zabalili jsme si dva větší kufry a notebooky. On dokončoval knihu, já jsem si vezla zadání na několik článků a otextování webu. Pracovali jsme u přátel v obýváku s výhledem na divočinu, v kavárně nebo letišti. A já jsem se s vámi o tu svoji jednu konkrétní zkušenost chtěla tak moc podělit, že z toho vznikl rozhovor. Mě se mnou.
Nevím, jestli existuje nějaká přesná definice nomádství a ani nevím, jestli jsme dostáli kritériím, které musí správný nomád splnit. Prvotním záměrem ani nebylo nomádit. Plánovali jsme cestu za přáteli a chtěli poznat část Severní Karolíny, Oregon a stát Washington. To za běžnou týdenní dovolenou nestihnete a delší čas volna si jako freelancer dopřáváte jen s vypětím všech sil (stejně na ty e-maily musíte odpovědět).
Nebyla jiná volba.
Nejtěžší na tom všem bylo srovnat si v hlavě priority. Rozhodně jsem chtěla jet. Ale bála jsem se, že měsíc je poměrně dlouhá doba – a co když přijdu o klienta, kterému nevyhovím dostatečně rychle? Nakonec jsem se sama se sebou dohodla: je to JEN měsíc. To je v lidském životě (většinou) sakra zanedbatelná doba.
Nyní, po návratu, jsem si jistá jedním: byla to ta nejlepší věc, co jsem za dlouhou dobu v životě udělala. Z ekonomické stránky vzato, utratila jsem víc, než jsem vydělala. Ze stránky prožitků a zkušeností jsem v tak velkém plusu, že se z toho pořád ještě nemůžu vzpamatovat.
Teď ale ke konkrétním zkušenostem, protože ty vás budou zajímat víc než moje niterní pocity.
Proč zrovna USA? To, Jano, není zrovna vyhlášená nomádská destinace.
To je pravda. Ale mě to táhne do divočiny. Nekonečné oregonské a washingtonské lesy, kde jsem viděla kojoty, zahlédla neskutečně velké zadky jelenů a málem potkala medvěda, mě prostě přitahují víc než levnější asijské země. Navíc, Oregon má vše: lesy, pouště, hory, Pacifik. Je to jeden z nejzelenějších států USA, lidi jsou tady přátelští a usměvaví, trochu tu ještě přetrvává pionýrský duch prvních osadníků. A co víc, máme tady tak blízké přátele, že jsme jako rodina.
Dobře. Kdy ses rozhodla, že tu cestu uskutečníš?
Dozrálo to ve mně. Někde uvnitř v srdci jsem prostě věděla, že letos už jo. Loni jsme měli rozdělanou práci na chalupě, kterou postupně dáváme do kupy, takže pohltila naši energii a taky samozřejmě finance. Myslím, že jsme se definitivně rozhodli někdy zjara. Letenky jsem kupovala v létě a byla to fuška. Vyhledat rozumné lety (letěli jsme z Prahy do New Yorku, z New Yorku do Railegh v Severní Karolíně, ze Severní Karolíny zpátky do New Yorku a odtud do Portlandu a z Portlandu potom domů) bylo náročné. Málem jsem koupila takovou kombinaci, kdy by nám v New Yorku nezbýval dostatečný čas na přestup. Prostě jsem důvěřovala systému, který mi udělal takovou nabídku. Naštěstí vše dobře dopadlo.
Jak jste to měli s ubytováním?
V tomhle jsme měli velkou výhodu, protože v Severní Karolíně i v Oregonu jsme měli báječné zázemí. Týden v Severní Karolíně jsme strávili v městečku Pinehurst v domě druhoválečného veterána, s nímž se známe z Plzně, kterou v roce 1945 osvobozoval. Neuvěřitelné, že? V Oregonu jsme byli také v domě amerického veterána, kterého jsme už navštívili před šesti lety. Oba dva běžně jezdí autem, jsou samostatní. A protože využívají počítač, mají také Wi-Fi, která pro nás byla důležitá, abychom mohli pracovat. Část pobytu jsme ale cestovali, a zjišťovali si ubytování různě po motelech a hotelích.
Ubytování jste si hledali až na místě?
Ano. Až na místě jsme se rozhodli, kam se pojedeme podívat. Popravdě jsme to ani neplánovali, prostě se ta místa sama objevovala. Třeba jsem v jednom časopise zahlédla článek o městečku Port Towsend, které je na Olympijském poloostrově ve státě Washington – nejzápadnější místo USA. Byla to trefa do černého. Nádherný přístav, báječná atmosféra. Takové tvořivé a spisovatelské městečko, kde jsou báječný kavárny a jezdí tam starý auta, který voní olejem a benzínem, a je tam hodně kytaristů, co si jen tak sednou na ulici a hrajou. Přišel tam ke mně jeden příběh, který teď přetvářím do povídky.
Zmínila jsi Wi-Fi. Jak to bylo s připojením na cestách?
Většinou jsme byli ubytování v Motelu 6, což je takový řetězec, který dobře najdete podle modro-červeného loga. Zpravidla je na okraji města, takže tam snadno dojedete z hlavních tahů. Nevšimla jsem si ale toho, že někde se za Wi-Fi platí, většinou 2,99 dolarů. Není to standard, někde ji měli zadarmo. Jinak většinou najdete nějaký Starbucks nebo McDonald, kde je Wi-Fi free. Jeden den jsme několik hodin seděli s mužem právě ve Starbucksu v Olympii, hlavním městě Washingtonu, pili jsme Americano a uždibovali báječný dýňový muffin. Jindy jsme si prostě zaplatili Wi-Fi na pokoji a pracovali jsme z postele. Tak mě napadá, k tomu Motelu 6 a Wi-Fi mám historku. Chcete ji slyšet?
No jasně.
Bylo to v Salemu, hlavním městě Oregonu. Recepčního v motelu rozradostnilo, že jsme z Česka. Postěžoval si na prezidenta, jako kdyby věděl, že jsme na tom v tomhle směru taky dost bídně. Potom si zanadával, že ve Státech už není nic zadarmo a řekl, že Wi-Fi mi zaplatí sám. Nakonec se zeptal, jestli jsme nepřijeli spáchat atentát na Trumpa. Tak jsem si říkala, že jsem ten internet radši měla zaplatit. Potom jsem tu historku sdílela na facebooku (tolik k mojí prokrastinaci) a následně jsem se dívala na dveře, jestli u nás nezaklepe FBI. 🙂
Hezký. A teď nám radši pověz, jak sis naplánovala práci a cestování?
Protože každý měsíc dělám určitý objem práce pravidelně, například dodávám články pro některé magazíny nebo firemní blogy, tak jsem se snažila napsat je během srpna. Než jsme na začátku září odjeli, podařilo se mi udělat docela velký kus práce. Vezla jsem si ale s sebou zadání na textování webu nebo dodání článků pro nového klienta. Říkala jsem si, že to nějak dopadne. Věděla jsem, co kdy musím poslat, a podle toho jsem se řídila. Myslím, že jsem měla štěstí, protože celá cesta plynula přirozeně a pohodově. Říkala jsem si, že bych si tohle příjemný „flow“ chtěla udržet i po návratu do Česka, ale nevím. Nějak se tady na sebe málo smějeme.
Můžeš sice komunikovat on-line, ale kvůli časovému posunu asi nebylo možné si s klienty zavolat?
To je pravda. Proto jsem všem svým stálým klientům dala vědět, že měsíc budu na druhé straně světa, že nebudu reagovat okamžitě a že co nespěchá, můžeme nechat na říjen. A vyšlo to. Mám skvělé klienty, kteří mi vyšli vstříc.
Připravovala ses ještě nějak?
Rozhodně, udělala jsem si seznam práce, kterou musím zvládnout, a nechala si rezervy na nové zakázky, což se vyplatilo, protože opravdu přišly. Koupila jsem si nový notebook, lehký, cestovatelský, s vysokou výdrží baterie. Asi tři dny před odjezdem přestal fungovat. Naštěstí ho v servisu expresně rozchodili.
Jak probíhal tvůj běžný den?
Většinou jsem si ráno u kávy otevřela počítač, zkontrolovala e-maily a odpověděla jsem na ty nejnutnější. Potom jsem chvíli pracovala, než vstali ostatní, a začali jsme plánovat dobrodružství na delší den. Kvůli časovému posunu mi paradoxně nedělalo problém vstávat relativně brzy, a ač jsem se bála kruhů pod očima a únavy, bylo to právě naopak. Přičítám to dobrému vzduchu a atmosféře. Původně jsem si ale myslela, že budu pracovat dopoledne a odpoledne si zajedeme někam na výlet. Ale bylo to přesně naopak, protože když vidíte oknem slunce a víte, že venku čeká zážitek, nechce se vám být doma. Proto jsem většinu práce zvládala v podvečer nebo po večeři.
To chtělo disciplínu?
Jasně, ale když jste na volné noze, tak moc dobře víte, že bez odvedené práce nebudete na konci měsíce fakturovat, takže disciplína se dodržuje poměrně snadno. Současně mi nedělá problém se soustředit, takže když jsme byli všichni v obýváku a ostatní si povídali, klidně jsem seděla u okna v křesle, psala a pokukovala k lesu, jestli náhodou zase neproběhne kojot. Zároveň jsem omezila věci, které nebyly nutné, například jsem nepsala blogové příspěvky, jako je tenhle, a hodně zkrátila čas na facebooku, i když sdílení fotek a historek jsem se čas od času neubránila.
Kde všude jsi pracovala a kde to bylo nejlepší?
Za kuchyňským stolem, u bazénu na lehátku, na letišti, v autě, když muž řídil, po kavárnách a taky na terase s výhledem na ten les, kde se potuloval medvěd. Jo, to bylo nejlepší místo. A tam jsem si taky napsala črty k novým povídkám, které musím co nejdřív napsat.
Máš představu, kolik tě to celé stálo?
Popravdě? Nemám. Vím, že jsem neutratila víc, než byl můj limit, což je pozitivní. Vím, kolik stály letenky, ale zbytek už jsem nějak extra nekalkulovala. Dost nám pomohlo, že jsme ubytování měli po většinu času zadarmo, ale zase jsme zvali přátele, u kterých jsme bydleli, na obědy nebo večeře, jako takové „thanksgiving“. Nakupovali jsme jídlo do společné kuchyně. Potraviny jsou o trochu dražší než v Česku, ale zase benzín je tam o dost levnější.
Máš nějakou radu pro ty, kteří chtějí pracovat a cestovat?
Udělejte to. A vypněte si zvonění na mobilu, než jdete spát. Párkrát jsem na to zapomněla, a protože v Česku byl den, měla jsem pár nechtěných telefonátů. Taky jsem zjistila, že na e-maily stačí odpovídat jednou nebo dvakrát denně. Že se vážně nic nestalo, když jsem neodepsala hned, jak mám často v Česku ve zvyku.
Tak to je asi vše, že?
Ještě mám něco.
A co?
Ta kniha mého muže. Jsem na něj pyšná. Dokončil ji a je úžasná, i když jsem ji ještě nečetla celou. Je o historii borské věznice, je tam plno zajímavostí a příběhů. Už je v tiskárně a vyjde, tuším, v listopadu. Tak jen že je to skvělý dárek k Vánocům. Třeba.
