Když jsem odřízla lepenku z papírové krabice, v níž mi doručili autorské výtisky, netušila jsem, že otevírám i nový svět. Bylo pár věcí, které mi před vydáním románu nikdo neřekl, takže mě (ne)mile překvapily.

Na sklonku roku 2017 jsem dopsala román. Definitivně. Psala jsem ho natřikrát. První verzi vystřídala druhá verze a potom třetí verze pozměněná o poznámky mé první čtenářky. Pro opravený vytištěný rukopis jsem si jela k Martině v předvánočním čase do Prahy, abych ho těsně před svátky poslala do nakladatelství.

Tři měsíce se nic nedělo.

Jeden obyčejný čtvrtek, když jsem seděla u stolu a mezi psaním jedné a druhé věty textu pro klienta jsem zvedla hlavu, zabroukal telefon. Neznámé číslo. Nezvedla jsem ho, protože jsem nechtěla přetrhnout myšlenku. Jenže potom pípla zpráva. Decentně a neslyšně. „Četla jsem váš román a…“ Vzpomněla jsem si na své sny podobné hollywoodským filmům a neznámé číslo vytočila. Na druhé straně se ozvala nakladatelka. Skutečná. Sympatická.

„A chápu dobře, že byste zvažovali vydání románu?“ zeptala jsem se na konci telefonátu. Zírala jsem do panelákového předjaří, v dálce se tyčila věž plzeňské katedrály a nad ní trčelo nehybné slunce potažené lehkými šedivými mraky.

„Já si myslím, že váš román vydáme.“

Potom v rádiu hráli Empire State of Mind, jednu z mých oblíbených písní, při nichž se vznáším na chodníku velkoměsta a tančím ve světě splněných přání. Tančila jsem na obyčejném koberci položeném na obyčejném panelákovém betonu.

A po pár měsících jsem tančila znovu. Tiskla jsem k hrudníku knihu a měla radost jako malá holka. Protože se mi splnil sen, který jsem právě jako ta malá holka. Otevřela se nová kapitola, z níž jsem doteď přečetla teprve pár řádků (aspoň doufám, že ještě pokračuje!).

I tak jsem si uvědomila, že když knihu vydáte, což je vážně veliký milník, znamená to, že se ocitnete na nové cestě. A že jsou věci, které vám před tím nikdo neřekne.

Třeba, že:

• Vaše kniha voní jinak než ostatní knihy, ke kterým jste kdy voněli. (Osobně miluju vůni knih a novin.)
• Vaši knihu bude opravdu někdo číst. (Což je skvělé!) A dokonce vám napíše, že ji četl. Jestli mezi vámi, postavami a příběhem ještě trvala nějaká intimita, je definitivně po ní. Záleží jen na vaší osobní síle a síle vašich postav, jak tenhle vstup do světa ustojí.
• Lidé s vámi o vaší knize budou mluvit. Občas mi říkají, že při čtení plakali a já pořád nevím, co odpovídat. Jednou jsem řekla, že je mi to líto. A pak si uvědomila, že není. Lepší plakat než se nudit. Také slýchám: „To asi bude smutné.“ Potom se jich ptám, jestli si myslí, že život je jen veselý. A dodávám, že na konci je naděje a osvobození.
• Vaše kniha nebude automaticky ve výloze a na předních místech v knihkupectví, zvlášť u velkých „knihkupeckých řetězců“, kde se za dobře viditelná místa platí. Na druhou stranu, třeba paní knihkupkyně v rokycanské Knize, kam jsem chodila už jako studentka, si Podbrdské ženy přečetla a při autorském čtení mi svěřila, že je doporučuje. Osud vezme propagaci knihy do svých rukou.
• Čeká na vás spoustu další práce. Osud sice zařídí leccos, ale na vás zbyde drobná PR práce. Z autora se musíte proměnit v markeťáka a začít pracovat na smysluplné propagaci. Když jsme knihu křtili, pozvala jsem fotografku, ze křtu napsala tiskovou zprávu a poslala ji do médií média. Otiskla ji. S několika novinami a časopisy jsem se domluvila na soutěži pro čtenáře, do několika redakcí jsem po předchozí dohodě poslala recenzní výtisky.
• Někteří lidé se na vás budou dívat jinak. A že ne každý bude mít potřebu s vámi radost sdílet, jakkoli blízký člověk to před vydáním románu byl. To nechám bez dalšího komentáře. Na druhou stranu se ozvou lidi, které jste roky neviděli, že si knihu koupili, a ještě ji vyfotili na sociální sítě. Nebo vám klientka navrhne, že vám pomůže uspořádat autorské čtení v jedné dobré kavárně.
• Vydání knihy je docela nový rozměr radosti a vděčnosti (objetí od přátel, náruč květin ze křtu, stisky rukou, a dokonce jedna žádost od docela neznámé paní o fotku).
• Na vaše první autorské čtení přijde 30 lidí, někteří si přinesou vlastní výtisky a požádají vás o podpis a věnování.
• Poznáte nové lidi: z redakce, od novin, ze sociálních sítí. S mnohými z nich budete mít leccos společného a mnozí z nich vás budou inspirovat.
• Táta vám poprvé v životě uvaří kafe (ráno po křtu) a ještě se zeptá, do jakého hrnečku ho chcete.

Celé je to mystérium. Psaní je boží. A to, co mu předchází (kreativní pnutí), i to, co následuje po vydání knihy (docela nový rozměr radosti a vděčnosti), stojí za ty desítky stovky hodin soustředěného psaní, bolavých zad a unavených očí.