Každý autor, který chce psát dobré texty, potřebuje první čtenářku.
Dlouho jsem ji neměla. A vůbec jsem netušila, že ji potřebuju. Teď na svou první čtenářku nedám dopustit. Vidí to, co přehlédnu. A nejsou to jen překlepy.
Psaní je osamělá činnost. Často zdlouhavá, zvlášť při psaní románu. Děj se zatím odehrává jen v mojí hlavě. Přetvářím ho do slov a vět. Piju u toho hektolitry kávy. Musím chytit tu správnou rutinu, při které přichází inspirace. Neustále jsem u svého příběhu. Budí mě ze snů. Nepíšu každý den, ale každý den na něj myslím.
Za několik měsíců je hotový. Dám si pár týdnů pauzu. Potom edituju. Přepisuju. Umazávám. Dopisuju.
Pořád ještě je to můj příběh. Nikdo jiný ho nezná – krom mého muže, jemuž jsem ho u večeří a lahví vína převyprávěla snad tisíckrát. A své vyprávění pokaždé zakončila dotazem. „Myslíš si, že je to dobrý? Že to někoho bude zajímat?“
Zatím pořád ten nový příběh znám jen já. A pochybuju o něm. Neustále.
S novým příběhem mám intimní vztah. I ve chvíli, kdy ho vytisknu na papír a v obálce, téměř zapečetěné, ho se zatajeným dechem předávám své první čtenářce.
Už vám řeknu kdo to je. Šperkařka textu. Martina. Jedna z Povídkářek. A nejbáječnější jazyková korektorka. Protože vidí i tu nejposlednější mezírku, kterou mám v textu navíc.
Před pár týdny jsem Martině přinesla druhý román. Nadepsaný Román 2.0 a pracovně pojmenovaný Alžběta a Nina.
„Vezmu si ho s sebou na dovolenou,“ řekla mi.
Věděla jsem, že je v dobrých rukou. A že v lepších být nemůže. Pomalinku jsem se od příběhu odpoutala, nadechla se a začala se rozhlížet po jiném. Nelpět na textu je jedna z věcí, kterou jsem se naučila. Snadněji potom přijmu kritiku .
Od jezera s výhledem na plachetnice ke mně přilétla zpráva označená jako „Dočteno.“ Trochu ve mně hrklo. Příběh byl zpět.
„Když jsi ode mě chtěla zpětnou vazbu, zařekla jsem se, že zkusím být přísná a konstruktivně kritická, ale promiň, nedá se to, tvůj román je boží, neodtrhla jsem se od něj. Opět, stejně jako v Podbrdských ženách, jsem obdivovala tvůj smysl pro detail, někdy bych chtěla koukat na svět tvýma očima, na chvíli. Kniha se mi četla lehce, jako když na lžičku nabíráš pěnu z cappuccina,“ napsala mi moje první čtenářka.
A v tu chvíli jsem se tetelila, protože kdo by ne, že jo? Zvlášť, když si to cappuccino společně dáváte 🙂
Vím, že až mi na stole přistane rukopis od mé první čtenářky, budou tam začervenalé překlepy a gramatické chyby. A taky postřehy k příběhu. Poznámky, které pomůžou text vylepšit. Upozornění na nevydařenosti, které jsem přehlédla.
Přesně to jako autorka potřebuju.
A víte co, mám i druhou čtenářku. Heč. Je to Helča. A prý se těší, že si román po státnicích přečte.
Já se zase těším na jejich texty. Protože píšou báječné povídky a romány.
