Rtěnka. Konečně.

Jsem v kanceláři sama a nalíčím si rty. Jdu do obchodu a sáhnu po rtěnce, ačkoli si nasadím roušku. V téměř osmatřiceti se přestávám stydět za červeň. A když mě kamarádka jemně upozorní, že mám na zubech rtěnku, pohodím hlavou, usměju se a pak si přes ně přejedu jazykem. Že mi to ale trvalo.

Nemaluj se. Neupozorňuj na sebe. Jestli jste se narodily stejně jako já v osmdesátkách a vyrůstaly v devadesátkách, možná jste to taky slýchaly. Devátou třídu jsem končila na přelomu milénia a tehdy jsme s holkama chodily zmalované, jak to jen šlo. Řasenka. Černé linky. Nikdy rtěnka, to už by bylo moc – pro naše učitelky i pro naše mámy. Třeba moje máma měla jen jednu rtěnku. Cihlově červenou a brala si ji jen výjimečně. „Na co bych se tak malovala,“ říkala.

Na gymplu jsme s kamarádkami nosily v obrovitých taškách přes rameno lesky na rty. Trochu narůžovělé, ale ne moc. Mobily tehdy uměly poslat jen prosté esemesky a inspiraci, jak se obléknout, jsme hledaly v módních časopisech, které byly dost drahé. Takže jsme si je půjčovaly. Internet začínal pomalu. Sem tam někdo přitáhl do školy trend, ale nepamatuju se, že by to byla rtěnka.

Vejšku přeskočím. Tam obzvlášť platilo, že je lepší neupozorňovat na sebe. Příliš hluboký výstřih nebo výrazné oči nebo rty mohly zavánět průšvihem. Studovala jsem v té době moderní obor, mívali jsme hodně mladých přednášejících. Mužů. Občas se říkalo, že… (Promlčeno).

První opravdovou rtěnku jsem si pořídila někdy kolem pětadvaceti. Myslím. Ale nenosila ji. Měla jsem první práci, nemastnou a neslanou šéfovou, a tak jsem usoudila, že bude lepší opět neprovokovat. Malování pusy je přece provokace, ne?

Líčit si rty jsem se naučila až s dobovou módou. S kamarádkami jsme zhruba od roku 2012 do roku 2019 vždycky o květnových Slavnostech svobody, kdy si v Plzni připomínáme osvobození a konec války, předváděly dobovou módu. A ke třicátým a čtyřicátým létům rtěnka patří, pokud zrovna nevynášíte model hospodyně. A my jsme se oblékaly spíš jako filmové hvězdy. Jednou jsem na sobě měla dokonce šaty ala Adina Mandlová. Dovedete si ji představit bez rtěnky?

Na červeň jsem si postupně zvykla. Když ji můžu mít na improvizovaném módním molu, proč bych ji nemohla mít na ulici. Třeba jen k džínům. Navíc mám občas popraskané rty a některé rtěnky i hydratují. Tak jsem si malovátek, jak jsem o líčidlech slýchala mluvit u nás na vsi, nakoupila hned víc. Postupně jsem se v posledních pár letech plácla přes kapsu. Mám rtěnku 999 od Diora, lehce narůžovělou rtěnku Chanel nebo fuchsiovou od Guerlaina. Ta má krásné pouzdro se zrcátkem a kupuju si do ní jen náplně. Nejnovějším přírůstkem v mém batůžku je červená rtěnka od Zuii Organic, která mi vždycky tak mile pohladí rty. A za to ji mám ráda.

Přiznám se vám, občas si rty líčím jen tak, z rozmaru. Třeba když píšu tenhle článek. Nebo jsem na chalupě a jdu zrýt záhony. Nebo si odběhnu z kanceláře pro kelímek kávy. A tenhle můj zvyk nezměnila ani rouška. Směle jsem si přetahovala rty i pod ní, nedbaje otisků.

Mám rtěnky jednoduše ráda. A dávno už je nevnímám jako provokaci. Myslím, že to souvisí s tou skrytou ženou, dámou, kterou v sobě pomaličku, krok po krůčku kultivuju. A dost mi v tom pomáhají moje hrdinky. Rty si líčila Emilka v Podbrdských ženách (a jedna pamětnice mi posléze potvrdila, že moje babička, která jí byla předlohou, to tak opravdu dělala), rtěnku pochopitelně nosila i hoteliérka Eugenie. Ani moje poslední hrdinka, Cyklistka, nezůstává stranou. Rtěnku si vozí i na své výšlapy do hor.

Proč by také ne?

Facebooktwitterredditpinterestlinkedinmail
Vychází kniha 13 intimních povídek
2.2.2017
Jak proměnit krizi ve zlato?
1.4.2020
Káva, cinkot lžiček a inspirace
2.6.2017

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *