Tahle offline dovolená byla jeden velký příběh.
Když jsme v sobotu ve čtyři ráno vyjeli z vrat chalupy a nechávali měsíc v zádech, netušila jsem, že jedeme do míst, kde vdechovali inspiraci Rilke, Goethe, Kafka nebo Thomas Mann. Neočekávala jsem nic – kromě záplavy modré barvy a plných talířů dobrého jídla. Přivezla jsem si několik popsaných listů a zápletku nového románu.
Čtu po sobě první věty a zdá se mi, že to vyznívá ve smyslu: inspirovali se tady velikáni, tak jsem si taky musela do kufru přibalit nápady. Můžu se vymlouvat, že to tak není, ale nebudu. Nezáleží na tom.
Tahle dovolená měla být jeden velký nerušený odpočinek. Offline dny bez e-mailů a sociálních sítích. Povětšinou to tak bylo. Dovolila jsem si odpovědět na ty nejdůležitější zprávy a mezi dvěma doušky espressa rychle nahrát fotky do stories. Zato jsem pořád vytahovala malý černý deník a zapisovala si upocenou rukou nápady, nálady a obrazy, které mi přecházely před očima.
Nápad na nový příběh nosím v hlavě už pár týdnů, ale potřebovala jsem vydechnout a nadechnout se, aby se zápletka rozeběhla. Vůbec jsem netušila, že se to stane na dovolené. Přičítám to klidu, italskému vínu, modrým horám vzhlížejícím se v ještě modřejším jezeru a také vnitřnímu tichu – na nic jsem nemyslela, příběh mohl promluvit. Kolikrát se mi nechtělo vzít do ruky propisku a otevřít notes. Přivírala jsem oči, chtěla obličej ještě vystavovat slunci, a hlavně nic nepsat, nakonec jsem ale poznámky načmárala. Mezi doušky bůhvíkolikátého espressa.
Teď ale k Riva del Garda.
Objevila jsem to místo náhodou. Rozhlížela jsem se po mapě Evropy, kam se letos zajedeme podívat. Nemělo to být daleko. Měly tam být hory a voda, dobré jídlo a skvělá nálada. Nikdo mi nikdy o Gardském jezeře nepovídal. Když jsem se ale zmínila, kam míříme, zdálo se, že tam byli všichni naši známí.
Chápu to. Je tam vážně krásně.
Mezi soutěskami hor profukují větry. Víří horký vzduch prosycený vůněmi. V uličkách se prohání kávový parfém, bohužel občas okořeněný smradem čínského oblečení. Vnímám ho ale jen okrajově. Co nejvíc chodíme, i když je vedro a po pár krocích nám po zádech tečou čůrky potu. Každý den jíme venku. Hned první den máme štěstí – stoly prostřené skutečným ubrusem, čerstvé květiny ve váze, vystavené těstoviny s příslibem domácí kuchyně. Usedáme a vracíme se čtyřikrát.
Za zády mívám balkon, který by se hodil pro Julii, kdyby se její příběh odehrál v Riva del Garda. Večer co večer z něho vykoukne postarší dáma. Na druhé straně zpoza střech vyčnívají vrcholky hor, které se halí do podvečerní modré. Famózní mozzarella. Domácí těstoviny s omáčkou a parmezánem. Servírka, která už ví, že pijeme vodu s bublinkami. Každý večer se tady píšou nové a nové příběhy. Usměvavá majitelka se zdraví s kolemjdoucími nebo do náručí chytá dítě nepozorných turistů. Poslední večer nás obejme. Děkujeme.
Po večeři se touláme ulicemi k přístavu. Mezitím jejich vůně ztěžkla večerními parfémy a jídly z kouřících talířů. Proplétáme se mezi lidmi a psy. Jsou tu vítaní. Sedáme si na okraj fontánky. Busker k sobě tiskne kytaru. Pozoruju holčičku v šatečkách, jak v dlani schovává minci a stydí se. Proč se holčičky (i velké holky) vždycky stydí, když mají hodit peníze do pouzdra potulného kytaristy? Táta, mladý kluk, ji nakonec postrčí. Na prstu s kérkou houpe miniaturní růžovou kabelku, než ji znovu pověsí na drobné ramínko. Další příběh.
Strada del Ponale nás vytáhne nahoru k vodopádům, i když je vedro. Po zádech nám také stékají vodopády. Potu. Nahoře nejlíp chutná minerálka. Z okna restaurace, kterou tady postavili ve dvacátých letech, pozoruju padající vodu a přeju si mít tady psací stůl. Do deníku si načmárám: „Těším se, až začnu psát novou knihu. Pomalu. Dlouho. Svobodně. Scházíme dolů. Vítr. Cítím Sidonii, ale nevím, jestli tu byla. Tvůrčí duch dýchá všude kolem.“
Jestli sem cestovala i baronka Sidonie Nádherná z Vrchotových Janovic, nevím. V roce 1914 pobývala v severní Itálii. Dobře se znala s Rilkem. Pravděpodobně jí o kouzelném místě vyprávěl. Možná, že tu vážně byla. Vlastně o tom nepochybuju, jen chybí písemný důkaz. Budu ale raději věřit větru.
Gardské jezero a jeho okolí okouzlilo také Goetha. Na něho narážíme v Limone sul Garda, městečku známému díky citronovníkům. Básník se nechal unést dřevěnými konstrukcemi, které citronovníky chránily, a to natolik, že o nich napsal. V 18. století bylo Limone nejseverněji položené městečko v Evropě, kde se citrony pěstovaly. Teď tu rostou hlavně pro radost turistů. V křivolaké uličce pak kupujeme obraz. I jeho tvůrce, s nímž si chvíli povídáme, má svůj příběh.
Šílenství kolem příběhů! Shakespeare o tom něco věděl. I když prý ve Veroně nikdy nebyl, nikomu to nevadí. Romeo a Julie tu žijí dodnes. Přes vchod polepený žvýkačkami, které chvíli držely milostné vzkazy, se zástupem zpocených těl protlačíme pod Juliin balkon. Nikdy z něho Romeovi nemávala. Býval tu hostinec. Pod balkonem poslušně stojí socha krásky s ohmataným prsem – na něho sahají všichni, kdo touží po šťastné lásce. Fikce se prolnula se skutečností a vytvořila místo, které neexistovalo. Působivé.
Klouzám myšlenkami k prvnímu dni u břehů Gardského jezera. Jídlo a víno nás neuspalo, procházkou dojdeme až ke koncertnímu sálu. Smráká se. Rozpálená dlažba chladne, takže od nohou je horko. Přetřu si rty červení a pak už se vmísíme mezi Italy. Hudební sál je růžově nasvícený. Smyčce se v zákulisí dotýkají strun. Dámy usedají na svá místa. „Jak se mezi nimi cítíš?“ ptá se Lukáš. „Docela dobře,“ narovnám se. Jdeme sem proto, že budou hrát Dvořákovu Novosvětskou. Tóny se otírají jeden o druhý. Napětí narůstá.
„A víš, že jdeme na klasiku?“ nenechá mě muž na pokoji.
„Neříkej, já myslela, že Dvořák skládal heavy metal.“
„Vypadá to, že Novosvětskou budou hrát celou, podle toho, jak ladí,“ dodává a potutelně se na mě dívá.
Polknu. „Aha. A je dlouhá?“
„No, trvá tak třičtvrtě hodiny.“
Zadívám se do programu. Začnou Chopinem, Dvořák přijde na řadu potom.
„Ale Chopin je kratší,“ zašeptá. „To je úleva, viď?“
První skutečné tóny. Potlesk. Světlo se mění. Na otevřeném nebi zesilují svůj svit hvězdy. Kráčíme nocí do hotelu. Až ráno pochopím, že jsme prošli setmělou Rilkovo ulicí.
