Když mě autor nedávno vydané knihy „Bílý Afričan: Bída a lesk svobody“ Daniel Valchovník oslovil, na chvíli jsem zaváhala. K Africe nemám žádný speciální vztah. Spíš mě táhnou dálky severozápadu Ameriky. Ale pak jsem se začetla do Danova příběhu a řekla jsem ano. Knihu jsem si před pár dny vyzvedla na poště, a kdyby mě nebolely oči, dočetla bych ji na jeden zátah.
Dan je cestovatel a kniha je jeho prvotinou. Proto jsem, přiznávám, byla trochu skeptická. Jenže když máte o čem psát, když máte hluboké zážitky, příběh se najednou rozběhne sám. Jste v něm, myslíte si, že ho tvoříte vy a najednou zjistíte, že se tvoří sám. Tohle spisovatelské rozpoložení mám moc ráda. A věřím tomu, že čtenář ho rozpozná, až knihu bude číst.
Autor sepsal svůj autobiografický příběh, což není vůbec jednoduché. Protože aby byla autobiografie dobrá, musí být upřímná. Když jsem knihu četla, ocenila jsem právě Danovu upřímnost – bez skrupulí a bez přikrášlení popisuje své dobrodružství v Africe i v České republice, kam si přivezl svoji africkou ženu. Proč nakonec vztah nevyšel neprozradím, protože bych vás připravila o to bodnutí v hrudníku, o všechny ty emoce…
V anotaci Dan slibuje, že každý den v jeho nedávném životě byl jiný a plný mimořádných zážitků. To se promítá i do knihy. Je napínává. A navíc se pěkně čte.
Dan napsal dobrou prvotinu. A myslím, že přichází v dobrém čase, protože teď sice nemůžeme cestovat, ale o cestování můžeme aspoň číst. A to je – aspoň pro mě – do jisté míry osvobozující.
Dane, děkuju za knihu a ať si najde hodně čtenářů, které potěší.
