Píšu dopisy. Od začátku roku jsem napsala dva. Olízla jazykem obálku a rozpomněla se na tu podivnou příchuť. A nakonec jsem s nimi odešla na poštu.
Někde na dně skříně mám krabici s dopisy, které jsem si kdysi posílala s kamarádkou. Byly jsme na začátku puberty. Líbili se nám kluci. Hodně kluků. Ona bydlela v Praze a já na vesnici. SMSky, když jsem konečně dostala svoji Nokii 5110 (první a poslední mobil, u kterého jsem si byla schopná zapamatovat značku i číslo modelu), byly drahé. Neměla jsem svůj počítač. Neexistoval WhatsApp. A fotky jsme si vyměňovaly papírové, abychom do dalších prázdnin nezapomněly, jak vypadáme.
Jako fakt.
Ta krabice plná dopisů je z jiného světa.
Miluju současný svět. Píšu texty pro on-line. Pracuju odkudkoli. Lítám si po světě.
Ale stýská se mi i po tom starým světě.
- Po tom, že jsem před spaním nekontrolovala e-mailovou schránku.
- Po tom, že jsem nevěděla, co moje známá měla k večeři, kterou vyfotila na Instagram.
- Po tom, že jsme věděli, že kolem pátý všichni budeme na koupališti a nemuseli si to psát.
- Po tom, že napsání dopisu mi trvalo hodinu a vůbec mi to nepřišlo dlouhé.
- Po tom, že místo zkratkovitých sdělení, jsem musela přemýšlet, co na papír napíšu.
Dopisní papír totiž nesnese všechno. (A škrtance jsou ošklivé.)
Znovu dopisy
Když mi kamarád-básník poslal k Vánocům svoji třetí sbírku básní, rozhodla jsem se, že mu napíšu dopis. Ze šuplíku jsem vytáhla set dopisních papírů, které jsem si koupila v Levných knihách a neměla komu je popsat. Ty papíry jsou kýčovité a nostalgické. Ale to dopisy taky.
Odepsal mi.
Dívala jsem se na tu malou bílou obálku, na kterou propiskou napsal moje jméno a adresu. A měla jsem čirou radost. Mohla jsem se na dopis dívat, jak dlouho jsem chtěla. Neblikal na mě, abych hned četla, a ještě rychleji odepsala. Roztěkanou rychlost vystřídala soustředěná pomalost.
V klidu jsem si četla řádky, které mi před pár dny psal.
A došla jsem k závěru, že dopisy jsou super, protože:
- Můžete si je ohmatat. Přivonět k nim.
- Nespěchají na vás. Čtete je. Znovu a zase.
- Píšou se u sklenky vína a při poslechu jazzu.
- Čtou se po sobě.
- Dávají si načas, než dojdou.
- Nemůžete v nich mazat.
- Mají poetiku. I když jsou na obyčejném papíru.
- Můžete k nim přiložit výstřižek z novin nebo obrázek.
- Schováte je do krabice nebo je ovážete mašlí.
- Budou tady, když vy už tu nebudete.
„To bude mít jednou cenu,“ poznamenal můj muž, když procházel kolem, zatímco jsem soustředěně dopisovala poslední řádky letošního druhého dopisu.
„Třeba jo,“ přikývla jsem a uložila Martinův dopis do krabice. Jednou ji předám jeho synovi. Možná to budou jediné dopisy, které zbydou po naší generaci.
A možná taky ne.
Doufám.
Píšete dopisy?
Pište dopisy.
Ať po nás zůstane víc než jen změť nesourodých výkřiků v cloudu.
