V sobotu jsme v Café Regner pokřtili Podbrdské ženy a pustili je tak definitivně do světa. Křtili jsme vodou z naší studny, pili jsme víno. Obálku polil můj kamarád a básník Martin Poch.

Martin byl první, s kterým jsem o psaní mluvila. Tehdy nám bylo tak šestnáct. Toulali jsme se po hřbitovech, pokuřovali v parku, vysedávali na stráních, snili o knížkách. On je čtyři básnické sbírky napřed a pátou chystá.

Děkuju Martina Heš Hudečková, že připomněla, jak jsem postávala před výlohou knihkupectví a snila o románu, který se doopravdy přihodil.

Děkuju nakladatelství Motto, že rukopisu dalo šanci a přetvořilo ho v knihu.

Pavla Vaindlová děkuju za boží fotky. Děkuju všem, kdo jste přišli: za všechny povzbudivé úsměvy, objetí a za kytky.

Když jsem se ráno po bezesný noci plný údivu, jak báječný mám kolem sebe lidi, vzbudila, první, co jsem ucítila nebyl tentokrát dech mýho psa, ale vůně růží. Ty dlouhý večery, bolavý záda a unavený oči za tu knihu stály.