Na některé věci, na ty nejlepší, si musím počkat. To už se mi osvědčilo. Když jsem před třemi roky v létě seděla v borovicovém lese, dýchala smolu, poslouchala praskot šišek a vymýšlela Sidonii, nenapadlo mě, že se potkám s holkama, co píšou na stejné vlně. Většinou nad šálkem kávy.
Kolem cappuccina nebo horkého espressa se scházíme na Copy Coffee, drbeme o tom, jak psát. A taky se čteme a píšeme si. Martina Heš Hudečková mi k e-booku 13 intimních povídek dneska napsala:
Až mě mrzí, že jsem tvé povídky přečetla na jeden zátah, protože si zaslouží spíš pomalu vychutnávat. Vyvolávaly ve mně chuť psát. A chuť na kafe a víno. 🙂
Největší mrazení jsem měla z Posledního nádechu… Má geniální pointu. Ten džbánek mě dostal. 🙂
A samozřejmě kouzelná babička z kavárny, je to true story? Do své povídkové knihy chystám kapitolu Zákulisí, kde chci aspoň u dvou tří povídek poodhalit, které pasáže mají reálný základ nebo jak vznikaly nebo čím byly inspirovány… To by mě v mých oblíbených knihách strašně moc bavilo číst:). Těším se na tvoje další dílo. A naše společné, musíme se to na copy coffee domluvit. Už se rýsuje nějaký termín?
Hezké pondělí :).
PS: Píšu ti to z kavárny, samozřejmě! Cappuccino included!!! 🙂 🙂 🙂
Ty jo, Marti, díky moc. Píšeš božsky. Tak se mi třásla trochu ruka, když jsem ti povídky posílala.
Já se nemůžu dočkat tvé povídkové knihy.
Tak piš. Piš, ať můžu číst. A psát ti.
Jana
