Děkuju, Malto, bylo osvobozující být na dva týdny jen Janou, co studuje angličtinu. Nic víc. Bude se mi stejskat po tom hezkým pocitu, co jsem našla na skalnatým pobřeží jen kousek od rušný ulice. Moře tu má sílu, zhluboka se nadechuje a vystřikuje gejzíry vln. V kráterech se pak tvoří malé rybníčky, akvária, a na nich solný škraloup, v němž se zrcadlí slunce. Je tu všechno, je tu dobře a to chci vědět i potom, chci si to dobře vzít s sebou.
Bude se mi stejskat po těch už známých výjevech. Po stařičkém pánovi, co každý den vysedává na zápraží, po paní v květinových šatech, co po ránu cvičí jógu na balkoně, dokonce i po těch bednách a pytlích s odpadky, co se přes noc objeví v ulicích a s rozkvetlými oleandry vytváří dojem reality.
Po dlouhý době cestuju sama. A tak tu taky dost myslím na tu holku, co si před patnácti lety vydělala ve fabrice o letních prázdninách na svou první zahraniční cestu a pak sama odjela do Francie a ve dvaadvaceti poprvé viděla moře. Zpětně jsem na ni pyšná, protože to byl vůbec první krok k tý dnešní holce, co je trochu stejná a trochu jiná. Už se tolik nebojí světa, dokonce se cítí být čím dál tím víc jeho součástí. Na druhou stranu, pořád má tu čistou zvědavost a umí přežít jen na kafi a croissantu, i když už nemusí. Třeba si to za patnáct let přečte a bude vědět, že tohle byl první krok k tomu dalšímu.
