O tvůrčím prostoru spisovatelek: Vlastní pokoj ve 21. století

Napadlo vás někdy, kolik skvělých románů a povídek možná nevzniklo, protože je ženy-spisovatelky nenapsaly? Neměly na psaní čas, protože pečovaly, staraly se a naplňovaly „tradiční ženskou roli“. Téma „vlastního pokoje“ otevřela v minulém století Virginia Woolf. Kam jsme se od té doby posunuli? A jaké překážky vstupují do života tvůrčím ženám dnes?

Prostor a čas jsou dvě proměnné, které potřebuje každý, kdo tvoří. Se svými kamarádkami-spisovatelkami, si o nich poslední dobou hodně povídáme. A proto toto téma otevírám i tady, na blogu.

Když jsem začínala psát svůj první román, rezervovala jsem si do diáře čas – jako když jdu na jógu nebo na kafe s kamarádkou. Kradla jsem si chvilky pro sebe. Po práci. Po vypletí záhonů. Po uvaření oběda. Po vyvenčení psa. Místo sledování filmů. Místo tlachání se známými.

Během těch ukradených chvilek, které se protáhly na roky, vznikly Podbrdské ženyEugenie a také můj nový román Alžběta a Nina.

Jenže, když jsem si sedala ke „svému psaní“, vstupovala se mnou do mého tvůrčího prostoru i výčitka. Ale o té až později.

Tvůrčí prostor a čas na psaní není nové téma. Svým způsobem ho otevřela spisovatelka Virginia Woolf v eseji Vlastní pokoj, která byla publikovaná v roce 1929. V minulém století byl podle Woolf základní problém žen-spisovatelek nedostatek tvůrčího prostoru (vlastní pokoj) a příjmu (vlastních peněz). V eseji říká, že aby žena mohla psát, potřebuje pokoj s klíčem a zámkem a dostatek peněz.

Jak moc se ale svět od dob Virginie Woolf změnil?

Začněme u financí. Připadá mi, že o nich pořád spíš šeptáme a stydíme se za ně. Přitom jsou potřeba. Potřebuje je každý z nás. Poslední průzkumy ale ukazují, že rozdíl mezi příjmy žen a mužů je v České republice pořád v průměru kolem 20 procent. Ve státech Evropské unie to je v průměru 16 procent.

Nejde jen o finance, které jsou jedním z důležitých kroků k tvůrčí svobodě. Vedle své práce musejí ženy většinou zvládnout i péči o rodinu. V angličtině pro to existuje výstižný pojem „mental load“. Označuje psychickou zátěž spojenou s péčí o rodinu a o domácnost. Je to vyčerpávající práce, často neviditelná, často nekonečná.

A protože je třeba napřed třeba vydělat peníze ve svém zaměstnání a pak nakoupit, uvařit, uklidit, vyprat a postarat se, nezbývá už moc času na psaní. Přitom dobrý příběh potřebuje čas a prostor.

Ač je vidět, že společnost i v tomto ohledu pokročila a do péče o domácnost se zapojují i muži (mám kolem sebe tolik skvělých příkladů), globálně leží tyto starosti hlavně na ženách.

Je zajímavé podívat se, jak podmínky k psaní vnímají samotné autorky. Tak například spisovatelka Toni Morrison se před pár lety nechala slyšet, že kdyby někdo viděl podmínky, za nichž tvoří, nevěřil by tomu. Nesnila – jako někteří jiní autoři – o tom, že by mohla jet na spisovatelskou rezidenci, stačilo by jí, kdyby si občas někdo vzal její děti na hlídání.

Kanadská spisovatelka Alice Munro, která získala v roce 2013 Nobelovu cenu za své skvělé povídky, nenapsala nikdy nic delšího – tedy román – protože neměla čas a prostor. A to proto, že se starala o domácnost a o děti. Jak sama uvedla, k napsání delší věci se prostě potřebujete soustředit víc, než když píšete několikastránkovou povídku.

Nejde jen o hlasy jednotlivých spisovatelek. Tématem ženské kreativity se zabývají i feministicky orientované výzkumy. Ty mimo jiné ukazují, že i když si ženy čas a prostor na tvorbu najdou, často se necítí komfortně, protože si myslí, že si to nezaslouží.

A tady se dostáváme ke zmíněné výčitce.

Dobře ten pocit znám. Když můj muž psal svoji knihu Věznice borská, několik měsíců v kuse se soustředil jen na ni. Nezajímalo ho nic okolo, domácnost nevyjímaje. V dobrém mu to závidím. Neumím to. Musím mít napřed kolem sebe čisto, odpracované denní úkoly, odevzdané články, musím vědět, že všichni kolem mají, co potřebují…. Až pak si s klidem sedám ke „svému psaní“.

A jak to doma řešíme? Mluvíme o tom a hledáme řešení.

To, že se o tomto tématu (s klidem a poctivými argumenty) více hovoří, je vlastně na celé věci pozitivní.

Třeba novinářka Brigide Schulte z The Guardian napsala loni skvělý článek A woman’s greatest enemy? A lack of time to herself, kde poukázala na to, že většina žen se napřed musí poprat s neviditelným nepřítelem, který našeptává, co vše je třeba udělat a že si možná svůj čas a prostor na psaní nezaslouží. S ohledem na historii nejsou ženy zvyklé mít nerušený čas, kdy by se mohly plně soustředit a věnovat se svým věcem.

Pro řadu žen je to stále luxus. A pokud už si tento luxus vybojují, musí čelit narážkám, otázkám, poznámkám: Neměla bys raději… doplňte, co slýcháte vy.

Od dob Virginie Woolf jsme jako společnost pokročili – ženy mohou studovat, vydělávat, být spisovatelkami. S čím však bojujeme – aspoň já to tak mám a vím, že to tak mají i mé kamarádky, které píšou – je ona výčitka, která je sice niterní, ale umí být pěkně hlasitá.

Nabízí se otázka, co s ní?

Možná si ji můžeme vyslechnout – třeba v ní rozpoznáme hlas našich rodičů, našich učitelů nebo jiné autority z dětství. Možná, že má ale jen a pouze náš hlas.

Můžeme ji tedy pečlivě vyslechnout – a rozloučit se s ní.

A můžeme udělat ještě jednu věc. Vzájemně se jako ženy (anebo i muži) podpořit. Pohladit kamarádku po rameni a říct: Zasloužíš si svůj čas na tvorbu.

Virginia Woolf upozornila na materiální a společenské překážky ženské tvorby. Ve své době to bylo revoluční. Nás nyní čeká odstraňování překážek psychologických a stále ještě také společenských.

Kéž by už dcery, které teď vyrůstají, nemusely s podobnými démony bojovat a mohly svobodně tvořit.

Přejme jim to. A přejme to i sobě.

Tvůrčí prostor očima spisovatelek

Martina Heš Hudečková

Vlastní pokoj je nadčasová záležitost a Virginia Woolf to určitě věděla. Vnímám ho jako bezpečný prostor, ve kterém slyším svůj vnitřní hlas. Kde se můžu ponořit do sebe, nerušeně si užívat svoji flow, tvořit, rozjímat s múzami i s nimi mlčet. Kde můžu dýchat. Je to místo, kde existuju jenom já a moji hlavní hrdinové. Místo, kde se nemusím o nic a nikoho starat, plnit něčí přání, připravovat jídlo, utírat zadečky, odpovídat na sto osmdesáté proč za hodinu, sundávat co pět minut z gauče/knihovny/skříně/stropu dítě… Je tu jen tvorba a radost z ní (ale klidně i bouchání hlavou o klávesnici, když zrovna inspirace nepřichází, nic není jenom bílý nebo jenom černý). Jo a nemusí to být nutně pokoj. Může to být kavárna, kupé ve vlaku nebo lavička v parku. Jen chci podotknout, že takové místo většině z nás nespadne z nebe rovnou do klína (a na rodičovské už tuplem ne). Je potřeba si ho vytvořit, stát si za ním a pravidelně ho navštěvovat no matter what. S rodinou jsme se nedávno přestěhovali z bytu do domu a já si vytvářím vlastní pracovnu. Splněný sen. Dveře do svobody, výhled na kopce a řeku, stůl, křeslo, obrazy a spousta knih.

Monika Petrlová

Psaní je vlastně můj úplně největší koníček. Ještě se čtením. Když píšu, jsou pro mě důležité tři věci – mít klid, dost času a uklizený byt. Rozeberu to odzadu. Byť se uklizený byt tváří jako něco nedůležitého, pro mě to důležité je, v žádném případě ale nepatřím k lidem posedlým sterilním pořádkem. Pod pojmem „uklizeno“ myslím „normálně čisto“. Abych se nemusela stydět, když jde neplánovaně někdo kolem a zazvoní. Sedám si k počítači až v okamžiku, kdy vím, že doma není bordel. Z nějakého, mně záhadného důvodu, totiž nejsem schopná psát, když vím, že se pár metrů ode mě válí špinavé nádobí nebo není vysáto. Cítím se totiž pak tak zvláštně provinile. Možná je to výchovou a tím, co jsme byli zvyklí slýchávat v dětství… takové to… nejdřív práce, potom zábava. Už nejsem dítě, mám rodinu, jsem matka… a zřejmě i proto můžu začít s čistým svědomím psát až v okamžiku, kdy vím, že mám hotové všechno, co se ode mě jako od mámy očekává. A že teď se konečně můžu odměnit časem pro sebe a svoje hobby.

Čas na psaní je taková zvláštní veličina. Můžete mít celé odpoledne volné, a jediné, co se vám během něj povede, je umazat tři věty z rozepsaného textu, protože dnes je den, kdy to zoufale nejde. Jindy neplánovaně získám 45 minut, když syn usne, a udělám toho víc než za celý předchozí týden. Obecně si ale myslím, že my, co bez psaní nemůžeme existovat, budeme mít vždycky pocit, že bychom na něj mohly mít víc času. Že to, co máme, nám bude pořád málo. Není to nevděk, jen obrovská touha dělat, co máš rád, kdykoliv to jde.

Když jsem psávala firemní texty, často jsem si sama pro sebe rezervovala volnou zasedačku, abych měla jistotu, že budu mít klid. V kanceláři, kde jeden poslouchá rádio, druhý telefonuje, třetí míchá kafe tak, že to zní, jako by mlátil do xylofonu, jsem se nemohla soustředit. V takovém klimatu jsem byla schopná prosedět čtyři hodiny u prázdného papíru. Pak jsem přijela z práce domů, strčila flashku do počítače a za hodinu jsem měla vše hotové. I tohle se nabytím maminkovské role trošku změnilo. S trochou nadsázky dnes můžu říct, že jsem schopná se nějakým způsobem soustředit, i když mi za zády běží Evropská liga, chůvička vysílá přímý přenos nekonečné dětské uspávánky, hučí myčka, pračka i sušička a na chodbě píská vybitá baterka požárního hlásiče. Asi jsem se naučila psát za všech podmínek, nejen za těch ideálních… 

Helena Žáková

Vlastní pokoj je něco, co jsem fyzicky nikdy neměla. Pocházím z malého bytu, a proto jsem málokdy zažila pocit, že teď jsem opravdu sama. Vždycky jsem přinejmenším slyšela hlasy z vedlejší místnosti nebo počítala s variantou, že každou chvíli někdo vstoupí a naruší můj tok myšlenek. Možná právě z toho důvodu pro mě pojem vlastní pokoj představuje spíš stav mysli.

Protože ještě nejsem v té fázi života, kdy bych vedla vlastní domácnost (což pro mě byl od dětství velký strašák), zatím jsem nezažila takové to nutkání, že musím nejdříve uklidit, vyprat, uvařit… To jsou takové ty výhody, když ještě studujete a máte hodné rodiče, kteří vás v tom podporují. Pocit, že nejdříve je třeba něco udělat a teprve potom můžu psát, pro mě zatím souvisí spíš s vysokoškolskými povinnostmi. Abych měla klid na psaní (respektive moje psaní), musím mít nejdříve splněný plán, který jsem si stanovila na daný den. Například po příchodu z přednášky dokončit kapitolu v seminárce, napsat alespoň stránku diplomky, odpovědět na e-mail vedoucímu, projít si příklady na zítřejší cvičení… Moc lidí to takhle během semestru nedělá, ale kdybych se na to vykašlala, ke svému psaní si večer nesednu nikdy, protože někde vzadu v hlavě mi bude znít výstražný alarm, že se flákám. Ve zkouškovém období téměř nepíšu a málokdy přes to jede vlak.

Mít vlastní pokoj pro mě dosud znamenalo mít prostě volno. Například pár dní o Vánocích, než přišel čas začít se učit na lednové zkoušky. Být třeba na chalupě. Ani tam jsem nikdy nebyla úplně sama, ale chalupa pro mě vždycky představovala místo, kam nepatří starosti ani povinnosti. Tam jsou vždycky prázdniny, i když je to jenom volný víkend. Mít vlastní pokoj je pro mě i cestování nebo Erasmus v Portugalsku (přestože jsem sdílela pokoj se spolubydlící a potloukala se po městě plném turistů). Mít vlastní pokoj je možná mít jednoduše alespoň trochu té svobody.

Jana Poncarová

Není to jen vlastní pokoj, pracovna a čas na psaní. Pro mě je to celý prostor, v němž objevuju příběh, kdy s ním trávím dlouhé hodiny v tichu. Spadají do toho osamocené procházky v lese, jízda vlakem, chvilky na náměstí v neznámém městě, úvahy a zápisky v šumu kavárny. Vnímám ho jako lehkou sobeckost, kterou se učím: pocit, že dílo, na kterém zrovna pracuju, je opravdu v daný moment nejdůležitější.

Facebooktwitterredditpinterestlinkedinmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Malinký moment...

Napište si o novinky.

Proč? Pro mý zelený voči. A taky ze zvědavosti.