Připravuju si teď rešerše ke knize, kterou budu psát nejdřív za rok. Dávám si dohromady věty, které jsem kdy zaslechla a týkají se toho, že píšu a že jsem ženská:
· Ty neděláš. Jsi celej den doma.
· Ty nechodíš do práce.
· Ty máš spoustu volnýho času.
· Máš na to celej den, jen si tak psát.
· Vám se to píše, když nemáte děti (knihovnice před pár lety v knihovně).
· Tak to už nic neuděláte (ta samá knihovnice, když jsem nedávno přijela na besedu těhotná).
· Hele, ty jsi vlastně celej den doma, tak bys mohla tohle zařídit, kdyby ses nudila.
· Sedíš celej den doma (děláš hovno) versus Musíš furt někam jezdit (jsi ulítaná). Řečeno jednou a tou samou osobou v jiném čase a rozpoložení.
Ty třísetstránkové romány se totiž napíšou samy, jen tak mimochodem někde mezi ostatní prací a povinnostmi. Vůbec to není fyzicky a psychicky náročný. Ta autorská čtení se taky objedou samy. Je to zábava a na únavu nemáš nárok – vždyť tě to přece baví. Baví. Ale už mě míň baví, když řídím tři hodiny po dvouhodinové besedě potmě a v dešti a domů dojedu o půlnoci.
Někdy tyhle soudy bolí. Zároveň se je snažím chápat (jsou to neviditelné hodiny, kdy to fakt vypadá, že nic nedělám, jen čumím do počítače nebo z okna nebo do blba). Učím se s nimi žít a obrnit se, nechat za sebou potřebu obhájit se.
Přitom mě stojí veliký úsilí, abych mezi běžnými věcmi neztratila tu spisovatelku v sobě, ke které jsem si pomalu a nejistým krokem docházela přes třicet let.
O to víc jsem vděčná za každýho, kdo mi podá ruku nebo do mě šťouchne, když se ten další schod přede mnou zdá nepřekonatelnej.
Jdu dál. A doufám, že těch schodů je přede mnou ještě hodně.
