Je nespravedlivé, že múza je rodu ženského. Moje múza je totiž muž. Jak bych mu měla říkat? Múzák? Naštěstí má své jméno, a tak ho oslovuju… neřeknu. Dnes mi zase vběhl do snu. Jen na krátko. A pak bez vysvětlení zmizel, jak už to múzy mají ve zvyku.
Seznámili jsme se v lese. U jedné zvláštní příležitosti. Kolem zrovna těkaly druhoválečné příběhy, do nichž se tak ráda nořím. Šeříky rozstřikovaly svůj parfém, který se mísil s odérem starých aut, jejichž výfuky ještě voní. A on tam stál, nenápadně, trochu opodál, s lehce zakřiveným úsměvem a šedomodrýma očima, které mění barvu podle světla. Tehdy bylo pod mrakem. Polkla jsem. Stejně jako teď.
Vtiskl se mi do fantazie. Zvu ho ke svému psacímu stolu na šálek kávy pokaždé, když potřebuju vykreslit zamilovaného vojáka, toužícího generála nebo jiného romantického hrdinu (v Podbrdských ženách se proměnil v Johnyho, ale pšt).
Moje múza je muž, který nevstoupil do mé všednosti, a proto zůstává múzou. Nikdy jsem se s ním nedohadovala o tom, jestli vyluxuje, vyvenčí psa, zajde nakoupit. I kdyby o to stál, nepustila bych ho do svého běžného světa, protože pak by se mi rozplynul.
Hýčkám si ho.
Jednou dvakrát za rok se s ním toulám po Praze. To bývá docela nenápadný, vůbec byste neřekli, že je múza – tričko, džíny, tenisky. Vodívám ho přes Národní kolem nábřeží. Občas se projdeme Kampou. Ukazuju mu nové kavárny.
Naposledy jsme se na sebe usmívali ve Werichově vile. Pije velké kafe a stěžuje si, že je malé. Upíjím espresso. Po očku ho sleduju: záblesky světla v jeho pohledu, úsměvy, gesta, abych si je zapamatovala a pak je připsala papírovému hrdinovi. Ujídá dort a občas mi na vidličce přisune sousto. Vrtím hlavou. Polykám jinou slast.
Loučení.
Nejtěžší ze všech! Rozlučte se jen tak s múzou, když ji potřebujete mít při sobě! Tak si ho uzamykám do svého srdce. Do tajné komůrky fantazií a inspirací, záblesků a záchvěvů. Objímáme se. Dlouze a pevně. Na pomezí kamarádství a milenectví. Odchází tam a já sem.
Neohlížím se, protože vím, že zase přijde.
