Je pátek. Sedím na zahradě, slunce se opírá do klávesnice a zahřívá mi ruce. Protože jsem v intenzivním dopoledním bloku zvládla práci dřív, mám čas napsat článek na blog. Na tohle téma jsem se těšila. Je o práci a místech.
Miluju svou práci už proto, že ji můžu dělat všude. Píšu hlavně v kanceláři nebo doma. Ale tahle místa mají taky něco do sebe.
Hotelové recepce
Když můj muž, genealog, vyjíždí do archivů pátrat po předcích svých klientů, někdy jedu s ním. Píšu si po kavárnách a ještě raději v hotelových lobby. Posadím se do křesla, na kolenou nebo na stolku notebook. Dívám se skleněnými průhledy ven. Občas oči stočím k lidem, co procházejí kolem. Někdy přelétne jiskra a zapálí příběh.
Zahrada nebo balkon
Křeslo, stolek, káva a výhled do zeleně. Z takového pracovního místa nemám oči tak unavené jako při psaní v kanceláři. Když zazvoní mobil, zvednu ho a zvednu se. Telefonát vyřizuju procházkou po zahradě. Kolem záhonů se zeleninou, bylinkami a květinami.
Vlak, autobus a letadlo
Když jedu, udělám spoustu práce. Mnohem víc než za stejný čas v kanceláři. Internet, když už ho bus nebo vlak mají, většinou vypadává. Tak se jím nezdržuju. Píšu z připravených podkladů nebo z fantazie. A vím, že na napsání textu mám jen omezený čas, na jehož konci vystupuju.
Les nebo louka
Zatím do lesa přicházím jen s notýskem nebo mobilem, do kterých si zaznamenám nápady, věty nebo myšlenky. Nejlepší slogany mě napadají právě tady. Už mám vyhlédnuté místo, kde můžu sedět i s notebookem. Les a louky totiž voní a čerstvý vzduch je prosycený inspirací.
Lavička v parku
Před pár dny jsme s Robertem Vlachem místo v kavárně zvládli rozhovor na lavičce v karlínském parku. Bylo to netradiční a naprosto inspirativní. Diktafon pobral překvapivě vše. A dokonce jsme si vypili i kávu, kterou jsme si vzali s sebou.
A hledám další místa.
Protože mě vyvádí ze stereotypu.
Protože někdy potřebuju šum a jindy klid.
Protože už jsem prostě taková 🙂
