Co víš o Winnipegu? Zeptal se mě můj muž, než jsem na tři týdny odletěla. Pokrčila jsem rameny. Když teď přivřu oči, má tohle město v Manitobě jasné barvy i vůně. Seděla jsem s ostatními freelancery v kavárně a pracovala, toulala se sama divočinou a dýchala stejný vzduch jako medvědi, uprostřed chodníku na předměstí velkoměsta si zapisovala příběhy, co šly zrovna kolem.
Moje prababička a Vlasty babička byly sestry. Vlastě bylo letos osmdesát, mě je třicet pět. Nikdy jsme se neviděly. Věděla jsem, že si s mojí babičkou psávala dopisy. Když jsem s babi naposledy mluvila, bylo to v léčebně před mým odletem do USA. Řekla mi: „Měla bys příště letět do Kanady.“ Jen jsem se pousmála. „Vždyť Vlastu neznám.“ O pár měsíců později zavolal mému tátovi Pavel, Vlastin bratr, že plánuje navštívit sestru, ale nechce letět sám. Táta je radši doma, já radši cestuju. Bylo rozhodnuto.
První doušek Winnipegu
Winnipeg má menší, příjemné letiště. Když jsme tady v sobotu odpoledne s Pavlem přistáli, tak Vlasta, její muž Emery a jejich dcera Andrea na nás čekali u pásu, který za chvíli vyplivl naše kufry. Dala jsem si pořádně záležet na prvním nádechu čerstvého vzduchu a rozbušilo se mi srdce.
Pár prvních dojmů
• Vzduch voněl báječně.
• Vlasta se usmívala.
• Emery na to šlápl.
• Čekal nás prostřený stůl.
• A láhev vína.
Do deníku jsem si napsala. „Nevím, co čekat, chci zůstat otevřená a bez očekávání.“ V deníku si na stylistiku moc bacha nedávám, ale tahle myšlenka se vyplatila.
Prázdniny se vším všudy
Domek na předměstí Winnipegu. Tři aktivní osmdesátníci a já. Bylo jasné, že některé výlety zvládneme spolu a jiné ne. Půjčila jsem si auto. Malá půjčovna v komerční zóně. Chlápek v kožené bundě a rozdrbnutých džínách. Rezervovala jsem si „Economy car“, což měl být třeba úsporný Hyundai. Přivezli mi Jeep Cherokee, který jsem chtěla vždycky řídit, ale nikdy bych si na něj netroufla. Chlápek mě bez okolků posadil dovnitř, vychrlil na mě instrukce a zamával. Odhodlaně jsem sevřela volant, šlápla na plyn a potom prudce na brzdu. Emery rukama přibrzdil o přístrojovou desku. V očích mu probleskly pochyby, ale já je rozjezdila. To auto jsem si zamilovala. Hrálo hudbu, kterou jsem chtěla, mávali na mě kluci na motorkách a ujely jsme spolu přes tři tisíce kilometrů.
Tělem mi projížděla euforie, kdykoli jsem šlápla na plyn, zmizela jsem z města a přede mnou byla jen rovná táhlá silnice, v níž se zrcadlil horizont. Poslouchala jsem Ani DiFranco, kterou jsem si v Kanadě objevila, a bořila pohled do modrého nebe, jež se sklánělo k zemi níž než u nás. Takhle jsem projela kousek Manitoby i sousední provincie Ontario.
• Brids Hill Provincial Park. Byl jen dvacet kilometrů od domu. Prochodila jsem ho křížem krážem. První den, když jsem položila pravou nohu na začátek trailu, mi hrudníkem lomcovalo srdce. Ještě jednou jsem zvedla oči k ceduli „Be Bear Smart“ a pak potřásla hlavou. Jsem v Kanadě, tak o co jde. Nejdelší stezka, kterou jsem tu ušla, měřila 14 kilometrů. Hecla jsem se, že ji dám bez přestávky. Taky kvůli tomu, že jsem se bála přibrzdit – aby se za mnou nezastavil i ten medvěd, co jsem ho pořád cítila v zádech.
• Cesty divočinou mě odpoutávaly od starostí. Slyšela jen své kroky a dech. Do deníku jsem si napsala: „Cítím jen bytí, které je v pořádku. Moment sounáležitosti.“ Občas korunami stromů prolétl vítr. Zahrál si na listí a odfičel. Viděla jsem vysokou, které tady říkají white tail deer. Krátce jsme se dívali do očí. Na špičku pohorek mi přilétal modrý motýl, a to jsem si myslela, že se babička v nebi raduje se mnou. Na jiném trailu mě zase kus doprovázel Blue Jay, modrý ptáček.
• Toulám se na Winnipeg Beach, jezero je nekonečné. V zimě prý zamrzá a jezdí se po něm. V městečku si dávám nejlepší cappuccino v bistru na rohu Main Street a Robinson Ave.
• Pak mířím do Gimli, kde mají zrovna sraz motorkáři. Tohle město má islandské kořeny a je to tu znát. Vrátím se sem ještě jednou, utratím poslední dolary za suvenýry a zajdu si na oběd. Do deníku si pak napíšu, že „Slunce smazává ospalost z tohohle místa.“ Je konec května a všechno se probouzí po zimě. Podruhé, co sem zavítám, se uvelebím na slunci v přístavu, opřu si záda o betonovou zeď a rozepíšu povídku.
• White Shell Provincial Park je skutečná kanadská divočina, která se mi zarývá pod kůži. Jdu k řece, která se po roztátí sněhu už vybouřila. Voda klouže lehce po kamenech. Jen tak si tam civím a myslím na film „Into the Wild.“
• Ve Fort White zase vidím v dálce bizony. Kousek rádoby divočiny nedaleko města. Raději bych je pozorovala na skutečné prérii. Počkat! I tohle byla kdysi prérie!
• Kenora je městečko u Lake of the Woods. Temná voda ozdobená ostrůvky porostlými smrky. Na každém je chatka nebo pořádný dům. Chtěla bych se tady ubytovat a zůstat, dokud nenapíšu ten nejlepší román na světě. Jenže místo toho se po jezeře jen projedeme na lodi a pak jdeme do pivovaru. Vítá nás týpek s plnovousem. Majitel. Zná Plzeň (jen z doslechu) a vaří plzeňské pivo. Pijeme. Jíme. Prohlížíme si výrobnu. Nakonec nám do kufru džípu nacpe balíky s plechovkami piva a pár suvenýrů.
• Pracuju. Jen občas a ráda. Objevuju si kavárnu na Osborne St. ve Winnipegu, je to Little Sisters Coffee. Prší. Uvelebím se tak, abych viděla na kluka za barem. Píšu pár článků. Mezitím loky cappuccina. Pak si dám ještě jedno kafe a sendvič. Vůbec mi nevadí, že mám přízvuk. Nejsem jediná. Nikdo se neptá, odkud jsem. Rozumíme si. Usmíváme se. Do deníku si píšu: „Všude kolem sympatický mladý lidi.“ Začínám se tady cítit jako doma, a to je nebezpečný.
• Zajdu si do kina. Dávají The Hustle. Potom se toulám po obchodech a pokukuju spíš po Kanaďanech než po oblečení. V knihkupectví beru román od kanadské autorky. Je podepsaný.
• Občas se jen procházím po čtvrti, kde bydlí Vlasta a Emery, v jejichž domě mám teď pokojíček. (Fakt! Zas! Opravdový holčičí pokojík, kam se zavírám s hudbou, s deníkem, s knihou!) Poslouchám Ruby Tuesday a místo chůze si poskakuju. Uprostřed chodníku zapisuju námět na povídku.
• Sbírám příběhy. Jsou všude kolem! Emery emigroval v roce 1956, hned ten den, co do Maďarska vjeli rusácký tanky (to není překlep – místo ruský používám rusácký, slova mají vyjadřovat pocity). Neuměl slovo anglicky a dostal se až do Kanady. Tady dostudoval. Učil na univerzitě. V roce 1970 vešla do jeho kanceláře Vlasta. Jedenatřicetiletá žena, která přijela z Československa na studijní pobyt. Byl jejím školitelem jen do té doby, než se zamilovali. Už zůstala. Jsou nádherný pár. Často na ně myslím, jak se na sebe usmívají, jak se respektují, jak spolu vaří nebo pracují na zahradě.
• Byl i bazén. Grilování. Večeře v italské restauraci Andreina švagra, která se jmenuje Gusto, a to báječný rizoto pořád cítím v puse. Taky hot dog a float drink, který mi připravil John, Andrein manžel. S ním poslouchám hudbu, hlavně kanadskou a americkou. Od té doby nedám dopustit na song „Chicken Fried“ – pokaždý, když ho slyším, vidím nás, bazén, kanadský nebe a léto. Do deníku jsem si napsala. „V těch chvílích je všechno. Slunce, voda, modrý nebe, songy, džíny, kraťasy, tričko, sdílení.“
• Mezitím vším se odehrálo tisíc kouzelných momentů, z nichž mám ještě teď husí kůži. Do deníku jsem si napsala. „Vlasta je skvělá! Cítím se tady jako u boží tety na prázdninách. Má obavy, abych se neztratila, ale zároveň mě povzbuzuje, abych jela.“ Než mě vypravila do divočiny, ujistila se, že mám sendvič, ovoce, čokoládu, vodu, sluneční brýle, opalovací krém. Půjčila mi klobouk, kdyby to moc pražilo, i pláštěnku, kdyby pršelo.
Jedu dál
Zrovna dnes jsem si říkala, jestli tím cestování nejsem moc posedlá a jestli bych nemohla chvíli „dřepět na zadku“, jak mě nabádá máma. Nemohla. Kvůli tomu všemu, o čem jsem se zmínila o řádky výš. Za tři týdny jsem toho prožila tolik, co nezažiju za tři roky sezení na pr… doma. Nehledě na tu kupu inspirace, načmáraný věty a úryvky příběhů, co mám v deníku.
Psaní a cestování jde nejlíp dohromady a já jsem ráda #writerontheroad
