Napište příběh, který si chcete přečíst. Nejste tak výjimeční, aby neexistoval někdo druhý, kdo si ho s radostí přečte.
Když jsem tuhle radu slyšela poprvé, zamračila jsem se a kroutila se na židli. Jednak podkopává pocit mé výjimečnosti (a co si budu nalhávat, občas tam prostě je), jednak mě staví do nezáviděníhodné situace (Mám napsat příběh, který si chci přečíst? Sakra, to není jednoduchý!)
Uvařila jsem si k tomu hrnek kávy, usrkávala ji ještě horkou a hořkou a dumala nad příběhy, které jsem kdy napsala. Povídky, které nikdo nečetl. Facebookové příspěvky, které nikdo nelajkoval.
Jiné ale ano.
Rozdíl byl v několika maličkostech, které běžné psaní oddělují od toho dobrého.
Energie
Mám takovou teorii. A je to právě jen teorie.
Když jsem na letním festivalu poslouchala pod otevřeným nebem koncerty, některé byly průměrné, jiné lepší a jiné skvělé. Bylo vidět, že někteří zpěváci vystupují proto, že je to baví. Usmívali se. Zdravili publikum. Děkovali. Jiní sice také děkovali, ale před nimi stálo ještě ego, které je zastínilo. Odešla jsem si raději koupit pivo.
Když usedám k psaní, nechci na druhou stranu házet svoji špatnou náladu. Nechápejte to tak, že v příběhu nemůžou být nízké emoce, naopak. V dobrém příběhu musíte psát i o stinných stránkách lidského bytí – nevěře, zlobě, naštvanosti, smutku.
Čtenář by ale neměl mít pocit, že si na něm léčíte mindráky, děláte z něho idiota, machrujete, honíte si triko, máte navrch, myslíte si o něm, že je hloupější než vy.
Protože není. Váš čtenář je tak dobrý, jak dobrý jste spisovatel.
Třeba píšete pro průměrnou Janu, která právě sedí před chalupou a opaluje si nohy v červencovém slunci. Ona pozná, když jí s vaší knihou nebude dobře. Já to poznám. Vy to poznáte.
Radost
Úspěšný americký romanopisec Ray Bradbury řekl, že dobré psaní je psaní z radosti. Pište tak, aby vás tvůrčí proces naplňoval. Když se pustíte do psaní románu, strávíte s ním několik měsíců, rok nebo dva. Pokud k psacímu stolu budete usedat s nechutí, co myslíte, že se stane? Pravděpodobně se vaše pocity promítnou do knihy.
Psaní je tvůrčí proces. Pište proto, že vás to baví. Pište tak, aby vás to bavilo.
Vzpomínám si na sochařku Věru Janouškovou, která mi jednou vyprávěla, jak se jí komunistická novinářka, tuším, že z rozhlasu, ptala: „A proč vy to děláte právě takhle? Je to takové ponuré!“ Věra Janoušková se na ni podívala a řekla. „Paní, dělám to tak proto, že mě to tak baví.“
Jistěže jsou řemeslné náležitosti, které by příběh měl mít (zápletka, charakteristika postav, rozuzlení). Zapomeňte ale na tvůrčí limity.
Přestavte si, že místo psaní budete malovat. Držíte v ruce pastelku. Před sebou máte bílou čtvrtku. Přijde k vám učitel a řekne vám. „Namalujte cokoli. Nemusí to být hezké.“
Nemusí to být hezké? Vážně můžete čmárat, jak se vám chce? Nikdo vám nebude říkat, jestli se vám obrázek povedl? Ta úleva. Tíha „kdyby a co by“ spadne z vašich zad. Kreativní energie se kolem vás rozvíří, vy můžete volně nadechnout inspiraci a vydechnout nádherné dílo.
Opravdovost
Příběh, který čtenáři předložíte, musí být uvěřitelný a zároveň nesmí být nudný. Říká se, že lidé si nejlépe zapamatují příběhy, které je rozesmály a rozplakaly zároveň. Nemusíte přitom sahat k laciným tématům, jako je smrt domácího mazlíčka nebo dítěte. Sám život přináší dojemné situace. Vyhněte se ovšem levnému patosu.
Ani smích nemusí být laciný. Všimli jste si, že se usmíváme, když se nám otevře perspektiva, o níž jsme neměli ani tušení? Když vidíme absurditu, kterou jiní (třeba hlavní hrdina) zatím není schopen vidět?
Aby vám čtenář příběh uvěřil, neznamená to, že se musíte vyhýbat nezvyklým situacím nebo nečekaným zvratům. I v běžném životě děláme blbosti. Třeba, když jsme zamilovaní, po něčem silně toužíme nebo jsme zoufalí.
————————————-
Zmínila jsem tři zásadní rozdíly, které jsem si v posledních měsících při psaní uvědomila.
Pokaždé, když otevírám počítač a usedám k psaní, připomínám si: Piš tak, abys příběh chtěla číst. Piš s dobrou energií. Piš s radostí.
