Jak jako freelancer můžete přežít práci z domova?

Práce na volné noze je snová: ráno si uvaříte kafe, v klidu ho popíjíte na gauči, na klíně notebook. Pozvolna pracujete, nohy natažené na stole. Bez prudérního šéfa. Bez upovídaných kolegů. Bez stresu z odpolední porady. Než vám to vleze na mozek.

Práci z domova jako diagnózu báječně vystihl Colin Nissan, který pro The New Yorker napsal článek I Work From Home. Zoufalý freelancer volá na pohotovost, protože mu… hrabe.

Jako volnonožec, který den co den zůstává doma, si můžete dělat, co chcete a jak chcete. Protože se nikdo nedívá. Jste tam jen vy. Váš počítač. A váš telefon.

Můžete si

Volat s klientem a mít na tváři rozmazanou řasenku.
Vyřizovat e-maily v džínech, ve kterých jste včera zahradničili.
Psát článek s mastnými vlasy smotanými do drdolu.

Přitom sociální sítě ukazujou docela jiný obrázek freelancerů.

Jak fuchsiové rty špulí na obrazovku notebooku.
Jak popíjí kafe v nové kavárně a předstírají práci.
Jak ve značkových šatech prezentují na konferenci.

Ups. Tak jak to je?

Asi někde uprostřed.

Jsem na volné noze od roku 2009. V té době to vůbec nebylo trendy. Fuj. Říct, že pracuju z domova? Ale ne, vážně nemontuju tužky. Ale ne, fakt se neflákám. Ne, opravdu mě neživí muž.

Tehdy jsem jako šéfredaktorka měla na starost magazín o obnovitelných zdrojích. Moji šéfové seděli v Brně, já v paneláku v Plzni. Vstávala jsem v sedm, vyvenčila psa, který mi věrně po celou dobu ležel u nohou, editovala články, vybírala fotky z fotobanky, zadávala témata externistům. Ve čtyři jsem skončila, s krátkou přestávkou na těstoviny nebo smažák, protože jsou rychle hotové. Potom jsme s Rexíkem šli na dlouhou procházku…

A potom přišel muž. Jediný živý člověk, se kterým jsem za den promluvila.

Po půl roce mi hrabalo.

O sdílených kancelářích tehdy nikdo ještě neslyšel. A tak jsme si s kamarádem a kamarádkou založili svou. Jenom pro sebe. Pronajali jsme si kancelář v centru Plzně, nakoupili tři stoly v Ikea, připojili se k internetu a vytvořili si místo, kde jsme nepracovali spolu, ale vedle sebe. Když se nám chtělo, přišli jsme do kanceláře, když se nám nechtělo, zůstali jsme pracovat doma. Každý na svém. Každý sám za sebe. Sdíleli jsme vtípky a někdy společné obědy.

Tohle se mi začalo líbit.

Ač už dávno nejsme v té první, trochu zasmrádlé kanceláři, která byla nad jedním nočním podnikem, podobný model udržuju dodnes.

Podnikání na volné noze chápu jako velký dar svobody, kterého si nesmírně vážím. Abych si ho mohla užívat, potřebuju mít na výběr.

Obléknout se, namalovat se a dojet do kanceláře, zajít na oběd, potkat se s kolegy.
Nebo zůstat doma, smotat si mastné vlasy do drdolu, uvařit si rychlé těstoviny, skončit s prací dřív a jít do lesa.

Volnonožství můžete docela dobře zvládnout, ale poslouchejte sami sebe, jak vám je a co to s vámi dělá.

Zavírat se každý den doma, v bytě nebo v domku někde na samotě, bude časem opruz, ač na začátku oceníte, že nemusíte ráno vstávat, škrábat sklo u auta… a v ještě v noci se kodrcat někam za prací.

Jo, je to fajn, ale ne napořád.

Co pomáhá mně zvládnout freelancing?

Dodržovat disciplínu. Vstávám v sedm, v osm začínám pracovat, ať doma nebo v kanceláři.
Jít na oběd. Polední pauzy jsou pro mě důležité. Je to přelom dne. A jíst musím. Ať už doma nebo venku v bistru.
Skončit. Každý den s prací včas končím. A učím se nečíst pracovní e-maily těsně před spaním. Občas z nich mívám noční můry. Potom jsem nevyspalá a druhý den stojí za prd.
Obléknout se. Učesat se. Nalíčit se. I doma, protože občas zvoní pošťák.
Chodit ven a mezi lidi. Bavit se s nimi. Potkávat je na akcích. Třeba i proto pořádám COPY Coffee, setkání nad textem a kávou, kde my, co píšeme, drbeme o tom, jak psát.
Mít kancelář. Je to prevence vyhoření a zoufalství. Takže si ji dopřávám. Mimochodem, sdílené kanceláře jsou legrace za pár stovek měsíčně a najdete je nejen v Praze a v Brně, ale třeba (konečně) i v Plzni.