Ten dům zůstal opuštěný. Už napořád.
Někdo v něm ale žije, i když tam rozbili okna. Je tam hodně křiku a hodně zoufalství, co vůbec není slyšet ven!
Tak jak to víš? Jak to víš, že tam jsou?
Vím to proto, že se mi o nich zdálo. A o tom místě taky. Běžel kolem něj děs, ten nejhnusnější děs, co si dovedeš představit. Takový, který po tobě sahá studenýma mrtvolnýma rukama a ty víš, že tě zabije, že nikdo není nablízku.
Prostě není?
Není!
Ale jak je to možné? Vždyť všude tehdy byli lidi. A viděli, co se děje.
Viděli. Ale dívali se jinam.
Tak je vyvraždili?
Vytloukli je. Jako ty okna.
Ale je to přes osmdesát let. Tak jak to, že v tom domě nikdo nežije? Vždyť okolní domy jsou opravený a hezký a mají kytky v oknech.
Protože za těmi zdmi, za těmi okny, zůstal ten děs. Nikdo tam s ním nikdy nevydrží. Nikdy!
Ještě, že už je po tom. Ještě, že už je mír.
Tady jo, ale jinde ne. Zrovna teď! Probůh! Jiný dům! Ty lidi tam křičí. Křičí a svět to vidí a nic se neděje.
Dopadne ten dům stejně, budou v něm potom děs a hrůza?
Jo. Anebo počkej. Ne! Dopadne ještě hůř. Už nestojí. Srovnali ho se zemí. A ten šílený křik se udusil v prachu.
Nikdy to neskončí, viď?
Ne. Neskončí. Jen je vždycky na chvíli ticho.
/povídka o domě, o kterém se mi napřed zdálo a pak jsem ho viděla, Litoměřice, 2022/
