Je neděle 6. srpna 2017, tři hodiny odpoledne. Sedím u potoka na svém zamilovaném místě pod jedním z brdských kopců a dopisuju svůj první román Podbrdské ženy. Po ruce mám kávu, kterou jsem si sem přinesla. V hrnku po babičce. Protože kniha je taky trochu o ní.
Osm měsíců. Euforie. Pochyby. Deprese. Hrnky s kávou. Bolavá záda. Unavené oči.
A pořád nevím, jestli to celé k něčemu bylo.
Teď nechám rukopis odpočívat.
Na pár týdnů odjedu.
Až se vrátím, bude podzim.
Před sebou budu mít 97 tisíc slov.
Asi 310 normostran textu k editování.
….
První kapitolu jsem napsala v autobuse. Poslední u potoka. A ty mezitím, kde jsem zrovna byla: v kavárnách, na zahradě nebo u kamen na chalupě.
…
Teď mě šimrá v břiše a těším se, že za pár měsíců, budu knihou listovat.
