Ještě poslední otázka. Na co se těšíte? Chvíli je ticho, než odpoví. Zamýšlím se s ním. Možná jsem se neměla ptát…
Dívám se na diktafon a čekám, jaká slova zaznamená. Můj respondent, kterého do mé reality promítá obrazovka počítače, skloní hlavu. Skloním ji taky. Čmárám roztržité poznámky na papír. Co bych odpověděla já?
„No, někde jsem slyšel, že abychom žili spokojený život, měli bychom vzpomínat na hezké věci, měli bychom žít hezké věci a měli bychom se těšit na hezké věci. To poslední je teď těžké,“ říká pozvolna. Potom mi konečně prozradí, na co se těší. Jsou to maličkosti, o nichž by před rokem ještě nikdo nepřemýšlel.
Ale věci se změnily. Nevíme, kdy budeme moct na tohle divné období zapomenout. Kdyby byl svět jako dřív, těšila bych se na cestu někam daleko, do divočiny na severozápadě Ameriky. Nebo za příbuznými do Kanady. Teď se každý den po práci těším do lesa. A jsem vděčná za to, že můžu jít, že můžu běžet, že jsem zdravá.
Život se mi trochu změnil a trochu ne. Trochu se zjednodušil a trochu se zkomplikoval. Zkusím to vykreslit.
Je stejný v tom, že každé ráno vstávám před sedmou, obléknu se, vezmu psa a jedeme do kanceláře. Pronajímám si malou místnost v centru města a sdílím ji se svou kamarádkou. Pracujeme někdy spolu, někdy každá zvlášť. Kolem dvanácté jdeme na pro oběd. Pes s námi, aby se vyvenčil. Podpoříme některý z podniků v okolí. Máme jich pár, které střídáme. Odpoledne si děláme kafe. Nebo si pro něj dojdeme. Třeba jako včera. Je to malý svátek. Po práci jedu domů. Jdu se psem do lesa nebo k rybníku. Občas uklízím nebo cvičím. Obojí je pohyb, který přijde vhod. Pak čtu. Nebo si s mužem pustíme Netflix. Nebo si povídáme. Nebo jen tak civím do zdi a je mi divně, hlavně když slyším, jak kolem lítají sanitky. Mísí se ve mně úzkost a bezmoc. Takové stavy nemám ráda.
Neděje se hodně věcí, které se před tím děly. S tátou se vídám jen venku na zahradě. Už dlouho jsme spolu neviděli film, nejedli jsme oběd nebo večeři. Stejská se mi po jeho vtípcích a nadhledu. Na zahradě si neřekneme tolik jako při nedělní snídani. Stejská se mi i po mámě, protože i s ní se vídám jen venku. Občas spolu jdeme do lesa. I to je malý svátek. Stejská se mi po lidech, kteří jsou tak blízcí jako rodina a žijí na druhé straně světa – v Americe, v Kanadě. Nevím, kdy a jestli vůbec (některým je hodně přes devadesát) je obejmu. Díkybohu za zoom a skype. Stejská se mi po kamarádech, kteří žijou blízko, ale vídáme se málo, protože situace je taková, jaká je. Stejská se mi po svobodě = po cestování. A taky po inspiraci a osvěžujícím pocitu, když jdu v cizím městě plném na první pohled cizích lidí…
Ale dost!
Měla jsem psát o tom, na co se těším. Prozatím se těším na věci, které jsou reálné a můžu je opravdu (zatím) dělat.
- Na oběd z některého z milých podniků a na úsměv holky nebo kluka, kteří mi krabičku podají.
- Na les, co je pořád stejný jako před tím. Voní, hřeje i studí a můžu v něm volně dýchat.
- Na kafe s kamarádkou, které si vezmeme s sebou na procházku, a zažíváme při tom blízkost i porozumění.
- Na další díl seriálu. Asi po dvaceti letech se dívám na Gilmore Girls a je to jako bych se teleportovala do doby, kdy mi bylo sedmnáct.
- Na zahradu, protože už brzy mě bude potřebovat a budu zase rýt a vysévat a sázet.
- Na cestu za svými hrdinkami, ať už je to do bratronického zámku za Blankou nebo na Olšany či do Řevnic za Járinkou.
- Na knížku, kterou mám zrovna rozečtenou (je jich víc).
- Na spisovatelskou konferenci na Aljašce, která bude virtuálně a kvůli které si prohodím noc a den.
Nakonec to není tak špatné. Nakonec jsem vymyslela víc věcí, než jsem si myslela, že vymyslím.
Tak mě napadá, máte svůj seznam? A na co se těšíte vy?
