Autorské kolečko

Psaní románů se podobá maratonu, který běžíte v kruhu. Úseky na sebe navazují. Každý je jiný, jako kdyby se střídala kopcovitá krajina, běh lesem a příjemná cílová rovinka. Za ní opět začínají kopce.

Když jsem napsala úvodní řádky svého prvního románu, netušila jsem, že se vydávám na autorskou cestu, která se stáčí do kruhu. A že až doběhnu na konec a moje prvotina bude v knihkupectví, vyrazím s nadšením na další dlouhý běh.

Fáze tvorby a vydávání románu jsem si nazvala autorské kolečko. Hned teď musím podtrhnout, že pokaždé jsou jeho úseky jiné a při troše štěstí se kruh rozšiřuje a otevírá nové perspektivy. Proto říkám, že psaní je dobrodružství.

Maratony neběhám. Občas si proběhnu les, abych rozhýbala ztuhlou krev a doplnila kyslík, bez kterého nemyslím. Teď jsem ve fázi krátkého odpočinku. V listopadu se těším na vydání druhého románu, bude o krásné a inspirativní Eugenii.

Zrovna jsem dopila kávu, dopolední páteční slunce mi opaluje ramena a pravou tvář. Čekám na korektury z nakladatelství, a tak mám čas napsat blog, protože ráda sdílím to, co bych potřebovala sama slyšet jako začínající autor.

Jiskra a maraton psaní

Víte, jak zní výstřel při startu závodu? Závod jsem běžela jen jednou a málem mi u toho praskly plíce. Od té doby dávám přednost ležérnímu běhu tichou krajinou. Výstřel je jako jiskra. Pnutí, které praskne, a vám v ten moment nezbývá nic jiného, než si sednout a psát. Zažíváte autorské nutkání, svrbí vás prsty, které nedočkavě pátrají po tužce a papíru nebo si nervózně poposednete, protože nový wordový dokument se neotvírá dost rychle.

Nový wordový dokument.

Panebože! A vy (já) ho musíte popsat. Pokouší se o vás (o mě) autorský blok. Srdce se pozastavuje nebo naopak rychle buší. „Tohle nemůžu dokázat. Co když to bude úplná blbost? Počkat, jak zněla ta první věta, kterou jsem vymyslela na procházce? Není ta zápletka nakonec úplně pitomá?“

Stává se mi to. Pokouší se o mě chyby, které zadržují moje ruce, jež ještě před chvílí chtěly psát. Z mého těla vyhnaly radost. Můžu se zvednout a jít pryč, zapomenout na příběh, ale nejde to. Sednu si na zadek a napíšu první větu. Vím, že ji kdykoli můžu přepsat. Pak druhou a třetí.

Odstavec.

Odstavec? Usměju se. Další a další slova přibývají. Můžu je kdykoli smazat a napsat nová a vědomí toho je uklidňující. Pak mě obestoupí svět, který mi pomalu vzniká pod rukama, přibývá s každým novým písmenkem.

Začátek je těžký. Děsně těžký. Nejtěžší!

Vypozorovala jsem, že zhruba do jedné třetiny nového románu musím přeprat odpor, ale potom už v příběhu jsem. Těším se na něj. S každou další kapitolou do něj pronikám snadněji. Znám se se svými postavami. Jsou to moji přátelé. Ba co víc – znám je kolikrát lépe než sama sebe. Nakukuji do posledních záhybů jejich duše, vím, jak se cítí, co se odehrává za jejich pohledem. Zvu je na kafe, protože chodím psát do kavárny, doprovází mě na procházku, protože si s nimi potřebuju popovídat, když se vzbudím, sklání se nade mnou a když uléhám, jsou poslední, na koho myslím.

Je to trochu psycho. Dokonce o nich mluvím při večeři se svým mužem! „Představ si, tak Eugenie se už vdala! Bylo to tak dojemné, tak hrozné, vždyť ho nemiluje, chudinka malá!“

Tiše mě poslouchá a shovívavě přikyvuje.

Každý román, který jsem napsala, vznikal za jiných okolností.

Přiznám se vám, v listopadu vyjde druhý, ale v zásuvce čekají další dva. Bůhví, zda spatří světlo světa, ale mám je ráda a psala jsem je, protože příběhy se nedaly – potřebovaly ven.

První román, Podbrdské ženy, jsem v sobě nosila roky, ale nepřipadala jsem si dost zralá, abych téma uchopila. Trvalo mi dobrých sedm nebo osm let, než jsem se odhodlala a napsala první větu, kterou jsem několikrát přepsala. Příběh hoteliérky Eugenie, který vznikl jako čtvrtý, ale vyjde jako druhý v pořadí, ke mně přišel náhodou a nepustil mě, otevřel se a nezbylo mi než ho napsat. Další román se mnou psala babička, spojuje ho nit jejích vzpomínek. Ten poslední pak vznikl rozpracováním povídky, kterou jsem si přivezla z cest po USA.

Zažehnutí bylo u každého románu jiné, ale proces vzniku rukopisu se dost podobal. Zarudlé oči, lehce pomatená mysl, sužující pochybnosti, bolavá záda, špinavé hrnky od nedopitého kafe, mastné vlasy v drdolu, nedbalost o zevnějšek, protože při psaní mě nikdo nevidí.

Je to fáze „sedni si a piš“ – se stydnoucím kafem nebo naopak s horkým nápojem narychlo vypitým v naději, že se mezi doušky na jazyku objeví to správné slovo. Je to fáze, kdy si přeju cvičit pravidelně jógu, aby mě nebolelo tělo. Zažívám osamělost tvorby, seznamuju se s postavami, mysl mi zjevuje otázky, na které zatím neumím odpovědět, budím se v noci s nápady, žiju v paralelním světě.

A pak to přijde. Posvátnost poslední tečky. Poslední věty, kdy se opřu do křesla a vím, že měsíce a měsíce práce jsou za mnou a měsíce tvrdé práce přede mnou. Na ty ale zatím nemyslím.

Je čas na malou oslavu. Na cappuccino a dort. Na vydechnutí a nadechnutí. Přichází úleva vystřídaná vzápětí dalším úkolem. Editací.

Tip: Jak překonat odpor, o němž píše Pressfield? Těšit se! Psaní je slast, ale i slast občas bolí. Zrovna cítím nepříjemnou ztuhlost zad, tak se protahuju. I to pomáhá. Na psaní se ladím. Hudbou, kávou, procházkou. Potřebuju se na tvorbu těšit, nemyslet na výsledek, prostě psát a radovat se z toho. Dělat to proto, že chci, když u psaní – Hemingwayovými slovy – krvácím.

Poctivá editace

Editace – úpravy, proškrtávání, dopisování, přepisování textu – je naprosto jiná činnost než kreativní psaní. Proč? Protože až v téhle fázi se z autora stáváte kritikem. Až nyní je prostor na čtení a textové změny. Jako začínající autor jsem udělala jednu velkou chybu. Měla jsem stavy marnosti a místo psaní jsem si otevřela rozepsaný rukopis a propadla ještě většímu zoufalství, trhala si vlasy, protože wordovské stránky jsem vytrhnout nemohla, vnitřně křičela a pak zuřivě přepisovala.

Ne.

Zjistila jsem, že mnohem lepší, méně bolestivější a efektivnější je napřed celý text napsat a hysterii si nechat na později. Ona vlastně při editaci přijít nemusí, pokud budete mít střízlivý přístup. Vyplácí se mi upřímnost: „Hele, Jano, tenhle odstavec je takový jalový. Tohle spojení je klišé. Dovedeš si představit tenhle dialog ve skutečnosti?“ (Vnitřní burácivý smích.) Ne? „Tak to přepiš. Udělej to nejlepší pro text, co v týhle podělaný chvíli můžeš.“

Jak editovat? Mít od textu odstup je sakra těžké. Dávám si většinou pauzu několika týdnů. Nejlépe, když se mi podaří vycestovat. K editaci Podbrdských žen jsem si sedla po měsíčním pobytu v USA. Bylo to v New Yorku na letišti. Čekali jsme pět hodin na letadlo, tak jsme zašli do kavárny, před sebou jsem měla obří kafe a čokoládový muffin. Udělala jsem trochu editace a pak počítač zavřela. „Víš co, budu muset ty první kapitoly přepsat,“ svěřila jsem se sklesle svému muži. „Nejsou dobré. Ale mám dvě možnosti. Buď tu roční práci zahodit, nebo to změnit.“

První čtenář

Můžete editaci věnovat největší upřímnost, kterou u sebe najdete, ale stejně text nikdy neuvidíte očima prvního čtenáře. (Mojí první čtenářkou je Martina, Šperkařka textů.) Proto je tak zásadní. Ze seznamu prvních čtenářů jsem vyškrtla své příbuzné, nadšené a závistivé kamarády. Mou první čtenářkou se stala kamarádka, která miluje knihy, píše, edituje, dělá jazykové korektury.

Vždy ji žádám o upřímnou vazbu. „Marti, nešetři mě!“ Nešetří mě.

Když mi u posledního románu navrhla, jestli nechci dopsat dovětek, aby se konec ještě lépe spojil s úvodem, napřed se mé autorské ego cuklo. Položila jsem opravený rukopis a šla ven. Když jsem se vrátila, sedla jsem a začala dopisovat poslední řádky. Bylo to ku prospěchu. Kdybych ale po prvním návalu odporu došla k závěru, že to tak nechci, nechala bych si poslední autorské slovo. Myslím, že v téhle fázi je opravdu zásadní odlišit ego, odpor a skutečnost.

Hledání nakladatele

Při prvním románu jsem na odpověď z nakladatelství čekala tři měsíce, než zadrnčel telefon. Bylo to jako z filmu. Stála jsem u okna, zírala na ošuntělé protější domy a znovu se ujišťovala, jestli opravdu zvažují vydání mého rukopisu. Pak mi rádio pustilo State of Mind, odhodila jsem rozepsaný článek a tančila po obýváku.

Když jsem čekala na zpětnou vazbu k Eugenii, na níž jsem už měla podepsanou smlouvu, stejně mi bušilo srdce. To, že vám vydají první knihu, neznamená, že vydají i druhou.

Nejdůležitější ze všeho je dobrý rukopis. Proto tolik práce v předchozích fázích autorského kolečka.

Na čem dalším záleží? Na tom, jestli oslovíte nakladatele, který vydává vaše téma (nemá smysl posílat historický román do nakladatelství, které publikuje komiksy). Na tom, jestli dobře napíšete úvodní dopis a anotaci díla. A také na štěstí.

Editace a korektury

Když nakladatelství rukopis přijme, není ještě hotovo. Projde redakční úpravou, další editací, jazykovou korekturou. Přijde vám text s komentáři a návrhy na úpravy.

Sem tam to může být jen stylistika, vyměněné slovíčko, ale jindy budete stát před výzvou přepsat kapitolu, změnit úvod nebo dialogy postav. Jako autor byste měli mít poslední slovo. Ale může ho mít i nakladatel.

Pokolikáté už v ruce držíte svůj text? Pokolikáté už ho čtete? A to vás ještě v závěru čekají finální autorské korektury, kdy už bude rukopis zalomený, téměř připravený k tisku!

Obálka a marketing

Souběžně se rozběhne příprava obálky (už se taky tak těšíte, jak bude vaše kniha vypadat?). Je čas začít s marketingem. Můžete postupně říkat světu, že vám vyjde kniha. Chystat autorská čtení, napsat tiskovou zprávu pro média, plánovat křest. Cílová rovinka je v dohledu. Místo medaile dostanete svůj autorský výtisk (fakt voní jinak než ostatní knihy!).

Při své prvotině jsem od nakladatelství nedostala velkou marketingovou podporu. Chápu to. Už tak riskovali, když vydávali neznámou autorku. Pomohly sociální sítě, doporučení knihkupkyně, která si knihu přečetla a sama od sebe ji nabízela zákazníkům, autorská čtení, občasné zmínky v lokálních novinách.

Zjistila jsem, že přes počáteční ostych mám ráda autorská čtení. Musím si konečně umýt vlasy smotané do uzlu. Obléknout šaty místo rozdrbnutých džínů a sepraného trička. Jít mezi lidi! Mezi čtenáře. Z toho buší srdce! Zvlášť když opravdu přijdou. Jejich úsměvy. Stisknutí ruky. Zamrkání okem. „A co dalšího píšete? Už se těšíme!“

Těším se taky.

Chvilka slávy a v mezičase črty nového příběhu.

A odhodlávání usednout za psací stůl, napsat první kapitolu, protože víte, že vás to chytne a že další měsíce nebudete dělat nic jiného než psát, že váš sociální život půjde do háje a budete vysvětlovat: „Sorry, nemůžu na víno. Píšu.“ Usrknete místo toho víno z upatlané sklenky a zahledíte se do očí své postavy, která právě prožívá životní zvrat.

To je boží.

Psaní je boží!