Po šestinedělí jsem začala pracovat. Jedna, dvě někdy tři hodiny denně. Páťovi zanedlouho budou tři měsíce a každej den je jinej.
Byla jsem hodně zvědavá, jak mi to s miminem půjde. Ženy v mým okolí se většinou dělily na dva tábory: na ty, které mi říkaly, že to nepůjde (samy nepracovaly) a na ty, které mi říkaly, že to půjde (samy pracovaly). Ty první byly dost pesimistické, ty druhé mě podporovaly a povzbuzovaly. Díky za ně.
Je to náročný, nebudu říkat, že ne. Ale stojí to za to. Stejně jako jsem se rozhodla, že nebudu mít mastný vlasy, stejně vědomě jsem se rozhodla, že každej den udělám kousek práce. Nejlepší rada, kterou mi předala jedna česká spisovatelka zněla: když se spí, tak se pracuje. Páťa toho přes den moc nenaspí, spíš to jsou takové krátké úseky, ale stačí na to, abych přečetla kousek textu nebo vyřídila pracovní e-maily. A pak je tu babička a tatínek, kteří berou kočár ven a Páťovi je jedno, kdo ten kočár tlačí, hlavně že si jede jako pán. Během dvou hodin už něco napsat dokážu. Často taky píšu jen v hlavě, když chovám a konejším a koukám z okna a v mysli se odehrává pokračování příběhu.
Tenhle post je pro ženy, které chtějí a mají vůli. A taky pro mé minulé já, kterému bych ráda řekla, že když se chce, tak to jde.
S Páťou jsme za poslední měsíc a týden zvládli:
– doeditovat dětskou novelu, na které jsem pracovala tři roky a pořád ji nedokázala doklepnout (v nakladatelství ji vzali a vyjde na podzim)
– dopsat poslední větu románu pro dospělé, který taky vyjde na podzim
– doladit knihu z edice Tiché hory
– přečíst a okomentovat kamarádčinu novelu
– začít dělat na rešerších nového příběhu
– zajít do rozhlasu na rozhovor
– vyřídit pár pracovních telefonátů a mailů
Jsou dny horší a lepší, samozřejmě. Dnešní ráno je třeba hodně náročný, dost pláče a málo klidu. Ale zítřek bude zase (třeba) lepší. Takže never give up.
