Měla bych spíš napsat, co nového na podlaze. Včera jsem si po suchém únoru a pár dnech k tomu nalila červené víno. Jen půl sklenky. A obklopila se novým příběhem. Zatím je v mlze. Čtu si o nové hrdince. Čmárám poznámky. Procházím se. Poslouchám hudbu a pouštím si záznamy divadelních her. Jsem tím vším doslova obklopená a jsem za to ráda – v týhle divný době je to takový můj bezpečný prostor.

Loni před Vánoci jsem udělala poslední úpravy v rukopisu nového románu, kterému zatím říkám pracovně Cyklistka. (Nevím, jestli tenhle název zůstane.) Před Štědrým dnem jsem ho poslala své nakladatelce a s napětím čekala, až si ho přečte. Když mi volala, rozbušilo se mi srdce.

Ale vše dobré! Rukopis byl přijat. V těchto týdnech ho pročítá moje redaktorka a já se připravuju na její poznámky, postřehy a náměty k zapracování. Těším se na to a zároveň se trošku bojím. Ale to k tomu všemu patří. Díky tomu je psaní dobrodružné.

Jestli vše dobře půjde, na podzim snad bude nová kniha.

Mezitím sbírám střípky nového příběhu. Myslím na něj od té doby, co jsem poprvé četla o Jarce Horákové, mladé talentované herečce z dvacátých let minulého století. Bude to rok, co jsem si letmo prohlížela její fotky. Cítila jsem mezi sebou a těmi černobílými obrázky napětí a jiskření. Lukáš, můj muž, mě u toho nachytal. „Možná bys o ní měla napsat.“

Dala jsem fotky stranou, abych se k nim vrátila.

Potom jsem v ruce držela Jarmilin deník, který v roce 1940 vydal její blízký přítel Jiří Frejka. K tomu se přidaly knižně vydané vzpomínky přátel této herečky, která zemřela v nedožitých čtyřiadvaceti letech. Tak mladá! A tak silný odkaz ve své generaci zanechala! V tom musí něco být…  

Je. A já doufám, že se mi podaří Jarčin příběh dobře napsat. Silně na mě působí a věřím, že může inspirovat i dnes svojí odvahou, ryzostí, upřímností, nadšením pro práci, velkým srdcem, kamarádstvím – tím vším, co se nám trochu vytrácí.

Je čas to oprášit!

Hromadím kolem sebe vše, co k Jarce můžu najít. Píšu do archivů, děkuju jim za poslání byť sebemenší zmínky, hledám fotky, objednávám si knihy, sleduju záznamy divadelních her, pouštím si jazz z dvacátých let, čtu si o Osvobozeném divadle a o české avantgardě.

Mezitím čmárám poznámky a děsím se, že jich mám moc a že se v tom ztratím. Lovím mezi tím vším příběh. Líčím na něj, aby mi neutekl.

Jednoho dne objevuju a pročítám románovou tvorbu Olgy Barényi, velmi zajímavé postavy literárního života čtyřicátých let, pravděpodobně špionky, která nejdříve randila se židovským hudebníkem a pak si vzala nacistu. O „Jarince“, jak si hrdinku pojmenovala, ale psala tak citlivě a s takovou láskou. Srdce se mi rozbuší, když zjistím, že Olga ve své knize o Jarce lhala – znala ji, ale tvrdila, že ji nezná.

V mé knize bude i Olga.

Příběh! Konečně je!

Mám prvních pár stran, o kterých vím, že je budu stejně přepisovat, ale to nevadí. Začít se musí.

Že jsem „v tom“ (myšleno naplno ponořená v příběhu), zjišťuju při procházce s Lukášem, když mu líčím první scénu. Tento román (snad) bude trochu divadelní, a tak v něm budou scény. A snad ty scény dají dohromady příběh…

Končím.

Musím psát o Jarce.

Myslete na mě!