(Poslední) slova pro babičku.
Babičko,
I když jsi poslední rok hodně ležela, vítala jsi nás s usměvavou tváří. Uhladila sis vlasy a zeptala ses, jestli nejsi rozcuchána. Opravdu nevím, jak jsi to dělala, ale přála bych si vstávat z postele tak upravená jako ty.
Myslím, že je štěstí mít v rodině ženu, která je tak inspirativní, jako jsi byla ty. Nestěžovala sis. Do posledních dnů tě zajímal venkovní svět. Tvé děti, tvoje vnoučata i pravnoučata.
Jsou lidé, kteří energii ubírají. A potom jsou lidé, kteří září, jsou plní dobrého a předávají ho dál. Tak jsem tě viděla. Dokázala ses radovat z maličkostí: ze sladké kávy a dobrého koláče, ze stisku ruky.
Uměla jsi vyprávět! O tom, jaký byl život na severu, o tom, jak tě jako malou holku zbili hoši z Hitlerjugend, o tom, jak si potkala svého muže, o válce a osvobození, o stěhování na sever a potom zpátky do Dobříva, o cestování, o knihách, o psech a o autech.
Netušila jsem, kolik toho máme společného. Netušila jsem, jak báječné je mít babičku a nepřestanu být vděčná za ty poslední roky, kdy jsme spolu seděly a povídaly si.
Tvoje vyprávění jsem zapisovala. Nevím, jestli ta kniha někdy vyjde, ale existuje.
Tvůj příběh trvá.
Vybrala jsem pár našich rozhovorů, které mi uvízly v hlavě a které jsem si později zapsala, abych je nezapomněla. Myslím, že vypovídají o tom, jak skvělá jsi byla a proč jsme se spolu tak často smály.
Hodně jsi vzpomínala na to, co vše jsi řídila: motorku, traktor, náklaďák, osobák. Myslím, že jsi řídila vážně ráda. Občas ses mě ptala, čím jsem za tebou přijela.
– Autem, odpověděla jsem.
– Aha. A kolik má rychlostí?
– Pět. Nejvíc jsem s ním jela asi 150.
– Já s Volhou asi 130.
– Babi, tolik jsi z toho vymáčknout nemohla.
– No dobře. Ale 80 jo.
Pokaždé, když jsem před tebe postavila kávu, rozzářily se ti oči.
– Hm, ta je výborná.
– Je sladká, viď babi?
– Je.
– Já piju hořký kafe. Bez cukru a bez mlíka.
– Nevěřícně ses na mě podívala, povytáhla jsi obočí a zakroutila hlavou: To taky někdo může pít?
Vždycky jsi byla upravená. A přitom trochu rebelka. To jsem na tobě měla nejraději. Když jsem za tebou přišla v rozdrbaných džínách, dotkla ses toho místa prstem.
– Tady to máš roztrhnutý. A asi znovu sešitý, viď?
– Ne, to tak má být. To se tak dneska nosí.
– Zasnila ses: Kde jsou ty doby, kdy jsem nosila pánský kalhoty s nažehlenými puky! A těm starým bábám a dědkům se to nelíbilo.
– Ty jsi nosila pánský kalhoty?
– Jo. Přešila jsem si je. Oblíkla k tomu halenku a šla jsem. Kolikrát se za mnou otáčeli a kroutili hlavou. A já jsem si myslela: jen se podívejte.
Byla jsi dáma v tom nejlepší slova smyslu. Byla jsi usměvavá. Byla jsi inspirativní. Byla jsi statečná.
Takovou si tě budeme pamatovat.
Moc si přeju, aby tam, kde jsi teď, měli hodně sladkou kávu.
