Povídka.
Ušlapané chodníky se ještě ani nenadechly a znovu se jich dotýkala chodidla lidí, kteří zakláněli hlavy, aby dohlédli na střechu téhle podivně tvarované budovy. Ta se vlnila v bocích, uhýbala do stran, a přitom se zdála těžkopádná, složená z velkých kusů kamenů.
Vlhký film pokrýval asfalt, do kterého se znovu opřely sluneční paprsky. Dopoledne jemně pršelo, ale teď už bylo po druhé hodině odpoledne. Hodina turistů. Kroužili v davech od jednoho místa ke druhému, v rukou kelímky s kávou nebo s vodou. Nebo s obojím.
Vystoupala jsem po schodech do prvního patra kavárny. Nejraději bych si sundala boty a proběhla se po lemu pláže v místě, kde ji olizuje moře. Bylo ještě příliš studené na koupání, ale dotek mokrého písku by mi stačil. Jenže na pláž bych už dnes nedošla.
Byla jsem sama.
Doprovodilo mě jen moje alter ego. Tak jako všude. Dnes bylo mladší. Poznala jsem to na jeho očích. Čert vem vrásky. Ty se rýsovaly už i mému alter egu. Ale o poznání víc se mu leskly oči nezatížené potoky slz a únavou z pozorování světa. Protože svět byl většinou dost únavný.
Ale dnes ne. Dnes mě bavil. Už jen proto, že byl. A já jsem byla v něm.
Sluneční paprsky umocněné širokým oknem s výhledem na ulici mě hřály do zad. Natočila jsem hlavu k levému ramenu a mírně ji naklonila. Vysoko nad domy se vznášelo nebe. Ulevilo se mu, když pustilo tmavé mraky a nechalo je spadnout na zem. Mně se také pokaždé uleví, když se vypláču.
Nikdy ale nepláču ze samoty. Na tu jsem zvyklá.
Dokonce si ji někdy hýčkám.
Je možné milovat samotu?
„Co si budete přát?“
„Víno. Rioja. Dvě deci,“ odmlčela jsem se. „A vodu s bublinkami.“ Nesmím zapomínat na své mladší alter ego. „A ještě tapas.“
Modrá květina s roztřepenými lístky, kterou jsem možná viděla poprvé v životě, se na mě mlčky dívala. Zářila do všech stran svojí tajuplnou barvu. Je samota modrá? Jakou jinou barvu by mohla mít. V samotě je přece i kus naděje.
Usrkla jsem červené víno, které olejovitě stékalo po skleničce. Jeho chuť se mi rozplývala na jazyku. Nikdy jsem nepátrala po dozvucích ovoce nebo květin. Nechávala jsem ho být tak, jak bylo. Bez jakékoli vlastní představivosti.
Mé alter ego pilo vodu. Bylo příliš mladé na víno. Dívalo se na mě doširoka rozevřenýma očima.
„Co mi dnes chceš?“ pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neřekla. Jenom jsem se usmála.
Znovu jsem se napila vína, tentokrát zhluboka, abych zachytila co nejvíce z jeho plnosti. Potřebovala jsem najednou cítit naplnění.
Alter ego mlčelo. Tiše sedělo vedle mě a usrkávalo vodu.
„Co víš teď a já to ještě nevím?“ zeptalo se nakonec, příliš mladé na to, aby svoji zvědavost spolklo společně s douškem vody.
„Všechno bude dobré. Vždycky,“ prohlásila jsem a počkala, až doprostřed bíle prostřeného stolu číšník postaví tapas.
V jídelníčku nesly Gaudího jméno. Byly to obyčejné brambory vařené ve slupce přelité ostřejší rajčatovou omáčkou a přizdobené smetanou.
Jednoduchost.
„Jez,“ řekla jsem svému alter egu. „Moc nejíš a nepiješ, zato hodně mluvíš.“
Sama jsem sáhla po vidličce a ochutnala.
Zadívala jsem se při tom na strop, který se rozbíhal v nadýchaných vlnách. „Všechno proudí a nic není definitivní. Vykašli se na to, že je. Není. Definitivní je jenom jedno.“
„Smrt,“ řeklo dychtivě mé alter ego.
Pokrčila jsem rameny. „Vlastně ani ta ne.“
Zadívala jsem se znovu přes levé rameno na ulici. Židle se se mnou zhoupla, jako kdyby ji někdo převrátil a já jsem seděla na stropě a vlnky si se mnou pohrávaly. Objalo mě déja vu a neslo mě tam, odkud přišlo, ale jako vždycky se včas zastavilo a já se zhoupla zase zpátky do současného časoprostoru. Pocit, že už jsem ten moment viděla, se zase rozplynul.
Zafixovala jsem pohled na protější straně a všimla jsem si drobného kulatého stolku se dvěma dřevěnými židlemi. Od ostatního prostoru ho odděloval prohnutý provaz podobný těm, které chrání vzácný nábytek v muzeích.
„Co když na té židli sedával Gaudí, když kavárnu dostavěli, a on se chodil dívat na svůj vlnitý strop a přemýšlel nad tím, jestli ty vlny skutečně ubíhají tak, jak si přál?“
Moje alter ego pokrčilo rameny.
„Co když na té židli sedí i teď?“
Moje alter ego se vyděšeně podívalo za sebe.
Naštěstí si k vedlejšímu stolku přisedly dvě dámy. Jednou z nich jsem mohla být já. Za pětapadesát let. Přivedla si s sebou svoje mladší alter ego. To bylo mnohem starší než to mé. Možná o pětapadesát let.
Položila jsem vidličku na bílý talířek, na němž zbytek rajčatové omáčky nakreslil budoucnost jako kávová sedlina. Díkybohu nevím, co tam bylo.
Obě dámy popíjely koktejl. K teplému jarnímu dni se hodil lépe než sklenička těžkého červeného vína.
Zítra ale už v Barceloně nebudu.
Zaplatila jsem a zvedla jsem se ve stejnou chvíli jako moje alter ego. Podívaly jsem se na dámy u vedlejšího stolku, ale nevšimly si nás, hlasitě se smály. Kolem nich zvonila lehkost.
„Nejpozději za pětapadesát let,“ ohlédla jsem se přes rameno ke svému alter egu, ale nebylo tam.
Osaměla jsem.
Ulice mi dýchla do obličeje překvapivě studený vzduch. Vmísila jsem se mezi lidi postávajícími před domem a vyhnula se fotoaparátům. Kráčela jsem po chodníku směrem, kde jsem tušila chrám. Prozradil ho k oblakům se táhnoucí jeřáb.
V parku jsem se posadila s kelímkem kávy na lavičku. Tady se čas pokaždé zastaví. Znehybní mě, ale ostatní pořád pulsuje.
Napila jsem se horké neslazené kávy.
Kolem mých očí procházeli hezcí muži venčící psi, studenti s propletenými prsty, mámy s dětmi v náručí. Hřiště skryté opodál v porostu stromů a keřů vibrovalo dětským křikem. Mezi korunou ověšenou sytě zelenými listy prolétávaly sluneční paprsky a hřály mě do tváře. Na chvíli stromu vykreslily svatozář, ale potom se slunce posunulo o milimetr dál a magický moment se rozplynul.
Otočila jsem se k levému rameni.
Alter ego se vrátilo.
Tentokrát mělo můj pohled.
„Ve chvíli, kdy samotu přijmeš jako svoji součást, nejsi sama.“
Zasmála jsem se.
„Nějak si za těch pár minut zmoudřelo. Jsem ráda sama. Je rozdíl mezi samotou a osaměním. A ne nadarmo míváme svá alter ega.“
Vstala jsem a vyhodila kelímek do koše.
„Zeptej se mě jednou na něco kloudného,“ šťouchla jsem do svého alter ega.
„Na co?“
„Proč jsem přijela do Barcelony.“
„Proč jsi přijela do Barcelony?“
„Abych si mohla vypít kávu z kelímku na lavičce u věčně rozestavěného chrámu.“
„Chyba. Není věčně rozestavěný. Každý den na něm pracujou. Nevidíš ty jeřáby? Je to pořád v pohybu. Nezapomínej, že definitivnost ti nesvědčí.“
„Máš pravdu,“ přiznala jsem. „Nechce se mi, ale s tvojí podporou vykročím dál. Když nic není definitivní, nekončí ani tenhle moment, který jsem tady dýchala: vůni kávy a doutníku místo kadidla.“
Zhluboka jsem se nadechla.
Zastavily jsme se na přechodu. Chrám se k nám otočil zády. Z šedivých stínů parku vystupovaly kulaté medově zbarvené pouliční lampy.
První úder zvonu zastavil pulsující město. Šumy se vytratily. Zmlkly. Nedostavěný chrám hrál svoji večerní zvonkohru.
Poslední úder zvonu rozsvítil zelenou a my jsme vykročily.
Otočila jsem se ke svému alter egu. Mělo moji tvář. Kruhy pod očima někdo vyretušoval. Šlo zpříma. Líbilo se mi.
V břiše mě lochtal smích, jako kdybych spolkla jemná peříčka. Kuckala jsem se.
Podívala jsem se do tváře svému alter egu. Taky se kuckalo.
Rozesmály jsme se a náš smích se nesl ulicemi ztracený v jejich ruchu.
/Jana Poncarová/
