V pondělí 19. října jsme vypravili nejnovější román Jany Poncarové „Neviditelné minuty“ do světa. Kmotrou se stala Tereza Kostková, která knize popřála, ať vzkvétá.
Křest proběhl v kavárně v Muzeu Literatury v Praze, kde je vystavená žehlička, která údajně patřila Boženě Němcové. „Přišlo mi to velmi symbolické. U mužů spisovatelů máme ve zvyku vystavovat jiné věci – například pero nebo zápisník. Kniha je mimo jiné i o tom, jak si jako ženy krademe neviditelné minuty na tvůrčí činnost, jako je psaní,“ uvedla autorka Jana Poncarová.
Román vypráví o dvou spisovatelkách, které se potkávají v Domažlicích navzdory dvěma staletím, jež je od sebe dělí. Jana Poncarová na něm pracovala přes dva roky. „Symbolicky jsem tím v sobě uzavřela jednu životní etapu. Poslední roky pro mě nebyly nejsnadnější – i o tom vlastně píšu v současné dějové lince románu, která je autobiografická. Je to poprvé, co jsem si na křest zapomněla vzít svůj autorský výtisk. Ale uvědomila jsem si, že je to dobře. Ten pokřtěný tentokrát donesu na hrob Boženy Němcové. S kmotrou Terezou Kostkovou jsme do něj vložily okvětní lístky růží.“
Anotace románu
Román Neviditelné minuty je tím nejodvážnějším, co Jana Poncarová dosud napsala. Je rok 2023 a stěhuju se do Domažlic. Odcházím tam dobrovolně, za svou láskou. Nečekám, že ji tam potkám – je rok 1845 a do stejného města přijíždí Božena Němcová. Protože musí. Co se od té doby pro nás spisovatelky změnilo? Doba možná ano, ale společnost jako taková nikoliv. Obě čelíme podobným výzvám. Krademe si čas na své psaní, obhajujeme se, chceme vytvářet domovy svým blízkým, ale i literaturu. Máme výčitky, že potřebujeme psát a být samy sebou. Zvládneme to?
