Vlastní pokoj mám. S výčitkou, co mi dýchá na zátylek

Prostor a čas. Dvě proměnné, které potřebuje každý, kdo tvoří. Se svými kamarádkami, spisovatelkami, si o nich poslední dobou hodně povídáme. Chybí nám. A když už si je pro sebe vyšetříme, vstoupí společně s námi do tvůrčího časoprostoru i výčitka, která začíná slovy: neměla bych místo toho…?

Už jako malá holka jsem měla vlastní pokoj. S plyšáky a knihami. S obrázky na zdech. S psacím stolem, na němž jsem sepisovala první příběhy, které nikdo nečetl. V dětské nevědomosti jsem si nikdy nevyčítala, že čas trávím zrovna tím, čím chci. Samozřejmě poté, co jsem si napsala úkoly do školy – byla jsem vždycky trochu šprt a od táty slýchala poučení: nejdřív práce, potom zábava. Psaní pro mě byla zábava, proto čekala, až si splním povinnosti.

Dospělý svět mě vtáhl do sebe, aniž bych to postřehla. I se všemi společenskými konvencemi, kterým někdy více, jindy méně úspěšně čelím. Prožila jsem dlouholetý autorský blok, kdy jsem kromě svých novinářských článků a textů pro komerční klienty nenapsala ani čárku – taky kdo by mé příběhy četl, že jo?

Po jednom výletě, kdy jsme s kamarádkou zíraly do výlohy knihkupectví, a já si přála mít svoji knihu ve výloze, jsem si sedla na zadek a bolestivě se vrátila ke „svému“ psaní. Nevěděla jsem nic o tom, jak napsat román, ale touha mi pomáhala vydržet.

Kradla jsem si chvilky pro sebe. Po práci. Po vypletí záhonů. Po vyvenčení psa. Místo dívání se na filmy. Místo setkávání s kamarádkami. Místo podvečerní projížďky na kole. Během těch ukradených chvilek, které se protáhly na roky, vznikly Podbrdské ženy a později i Eugenie.

Vlastní pokoj, vlastní peníze

Slovy Virginie Woolf, vytvořila jsem si „vlastní pokoj“, abych mohla psát. Mimochodem, o této anglické spisovatelce jsem v poslední době zaznamenala hned několik zmínek, a to právě v souvislosti s její knihou Vlastní pokoj. Zamýšlí se v ní, proč je tak málo žen – spisovatelek. A odpovídá si: aby ženy mohly tvořit, potřebovaly by vlastní pokoj, jakési území klidu, a také majetkové zajištění (ve své době ho Woolf vypočítala na 500 liber ročně). K tomu by se, podle Woolf, hodilo také uznání společnosti, že žena může stejně dobře vykonávat i mužská povolání.

Naposledy jsem zmínku o Virginii Woolf četla v článku od dramaturgyně, publicistky a scenáristky Kláry Vlasákové. Nazvala ho: Povolání spisovatelka. Neptejte se, jak zvládá práci a rodinu. Už nadpis mě bodl u srdce. Je přesný! Sama podvědomě (ač děti nemám) v rozhovorech se ženami, které tvoří, čekám na tuto otázku. A jak to zvládáte? Na jednu stranu mě rozčiluje (mužů se na takové věci neptají), na druhou stranu jsem zvědavá – jak to zvládá? Kdo hlídá děti, když píše? Uklízí domácnost sama, nebo má pomocnici? Jakmile se přistihnu, že kolem mě takové stereotypní myšlenky krouží, jsem mrzutá a odháním je pryč. Opět méně či více úspěšně.

Je to bolavé téma, ale je dobře, že povstalo. Myslím totiž, že jsme od dob Virginie Woolf jako ženy pokročily. A zároveň jsme zůstaly na stejném místě. Vysvětlím to na svém příkladu. Mám pracovnu, sice ji sdílím se svým mužem, ale vycházíme si vstříc. Když pracuju, neruší mě. Nosí mi kafe. Respektuje můj prostor, můj tvůrčí pokoj. Mám i finance. Vydělám si na jídlo, na nájem, na oblečení, občas i na nějaké cestování. Finančně jsem (díkybohu za to) nezávislá. Jistě, musím si na svůj tvůrčí prostor nejdřív vydělat, ale pořád jsem schopná vyšetřit čas na svoji kreativní tvorbu.

Muž to zvládne, ale až bude chtít

V čem je tedy potíž?

Ve výčitce.

Nemám finanční bariéry. Mám duševní bariéry. Jsou to démoni, kteří se přede mě postaví, vztyčí prst a řeknou: Neměla bys náhodou vyprat prádlo? Koš už přetéká! Neměla bys napřed uvařit? Neměla bys umýt okna? Už přes ně skoro není vidět! A co pes? Měla bys ho vyvenčit! Měla bys být víc doma, a ne si vysedávat se zápisníkem po kavárnách! Má to, co děláš, vůbec nějaký smysl? Chráníš si svůj tvůrčí čas, a proto nemáš děti? No a co budeš dělat, až budeš stará? Umřeš sama obklopená knihami, které jsi kdysi napsala, ale po nichž neštěkne pes?

Když mám dobrý a silný den, bouchnu takového démona pěstí, aby si šel otravovat jinam. Jsou ale dny, kdy mě přemůže. Tak jdu prát, nakoupit, mýt okna… Všechno ve spěchu, protože už přesně vím, jak bude znít první věta, kterou napíšu. Příběh vidím před očima. Na sklech nechám klidně šmouhu. Splněno. Hodná holka. Teď si chvíli piš, maličká. Možná z tebe jednou i bude… spisovatelka.

Abych to uvedla na pravou míru, můj muž je feminista. Nebude rád, že to o něm říkám, ale je. Klidně vypere. Klidně umyje okna. Klidně vyluxuje. Ale až se mu bude chtít. Má nádhernou vlastnost, kterou mu závidím. Když na něho přijde jeho múza, celé hodiny vysedává u počítače nebo u knih a pátrá po minulosti, po některé dějinné události, po autoru obrazu, který snesl zaprášený z půdy. A co je důležité, dělá to naprosto bez výčitek. Vím to. Bavili jsme se o tom. Mé výčitky, mé démony, nechápe. Nerozumí jim. Pokrčil rameny a řekl mi: Tak se na to vyser a piš, kdy chceš.

Pracuju na tom.

Naordinovala jsem si zrovna takovou pěknou terapii… Pracovní dny bývají náročné. V pátek už se balíme a jedeme na chalupu. Sobota s tátou, něco udělat na zahradě… V neděli za mámou, trochu pomoct, popovídat si, aby nebyla tolik sama. Honem odpoledne zpátky do města. Poklidit byt. Vyprat. Připravit se na další pracovní týden. Tak jsem si minulou neděli řekla dost. Z návštěvy od mámy jsem odjela dříve. Sedla jsem si na dvě hodiny do kavárny a psala kapitolu do nového románu. Přijela jsem domů později večer. Neuklízela jsem. A co je hlavní – s výčitkou jsem si to vyřídila už v zárodku.

Démoni, výčitky a jiné ženy

Je mi jasné, že mám jednu velkou (ne)výhodu – nemám děti. Ano, nemám. Je to moje rozhodnutí. A nesu ho se vším rizikem, které si uvědomuju a které mi společnost, včetně mých rodičů, stále připomíná. Stárnutí. Samota.

Co mě bolí, jsou ty nekonečné dotazy. Jako kdyby vážně jediným posláním ženy bylo rodit děti. Nikdy jsem to tak nevnímala. Od samotného dětství. Vždy mě to táhlo ven, nikoli dovnitř, nikoli k péči, ale k tvorbě. Bolelo přiznat si to. Z očí mi vyteklo hodně slz.

I dnes mě mrzí, když dostávám otázky, jestli mám nebo budu mít děti. Naposledy se mě takhle ptala jedna ze čtenářek po skončení besedy v knihovně. Byla to moje vrstevnice. Nejdříve se dotazovala na knihy a na postavy. Pak se zamyslela. „A máte děti?“ vyhrkla. „Ne, nemám,“ odpověděla jsem bez vysvětlení. Pokývala hlavou, pousmála se. V jejím výrazu jsem četla: Jistě, tak si můžete psát. Zní to možná domýšlivě, ale rok předtím, na besedě ve stejné knihovně, se kdosi podivoval, že toho tolik stihnu. „A máte děti?“ zeptala se pak postarší žena. „Nemám.“ Pokývala hlavou. „No to potom jo.“

Jistě, rozhodnutí mít, nebo nemít děti, je v životě každé ženy klíčové. Znám skvělé ženy, které mají děti, a vím, že stíhají více než já. Pomáhají jim manželé, babičky, dědové, tety, příbuzní, chůvy. Znám i skvělé ženy, které děti nemají a vůbec netvoří. Dělají místo toho něco jiného.

Každá máme nějaké zázemí – některá pracujeme a tvoříme po večerech, jiná jsme na mateřské a tvoříme, když máme hlídání. Pokud chceme – a naše rodina nás respektuje – můžeme si vlastní prostor vytvořit, i když to někdy bolí.

Vždy se při tom ale musíme poprat s démony: Neměla bych být raději s dětmi? Neměla bych vyplít květinový záhon? Neměla bych trávit více času se stárnoucími rodiči?

Je vlastně v naší podstatě, že to vše děláme – pečujeme, staráme se… Otázkou ale je, zda to nepřeháníme, zda si nedupeme po své duši, po svém štěstí, protože je nám už od malička vštěpováno, že bychom jako ženy, jako dívky, měly být hlavně pečující. Pokud chceme být hlavně pečující, je to v pořádku. Jestli ale chceme být hlavně kreativní, dovolme si to.

Muži, ti rozumní, to pochopí. Pochopí to i některé ženy. Ačkoli ne všechny. Ty ostatní se budou dál vyptávat (jak to stíháš?) nejen ze zvědavosti, ale také proto, že chtějí bodnout (a není ti líto, že nejsi víc s rodinou?). Odpovědí je respektování jinakosti pohledů a jinakosti životních stylů. Jde nám všem přece o to, abychom prožili naplněný život.

O krok dál než Virginia

Virginia Woolf upozornila na materiální a společenské překážky ženské tvorby. Ve své době to bylo revoluční. Nás nyní čeká odstraňování překážek psychologických a stále také společenských. Kéž by už dcery, které teď vyrůstají, nemusely s podobnými démony bojovat a mohly svobodně tvořit.

Přejme jim to.


Kreativní časoprostor – jak ho v nímám?

Není to jen vlastní pokoj, pracovna a čas na psaní. Pro mě je to celý prostor, v němž objevuju příběh, kdy s ním trávím dlouhé hodiny v tichu. Spadají do toho osamocené procházky v lese, jízda vlakem, chvilky na náměstí v neznámém městě, úvahy a zápisky v šumu kavárny. Vnímám ho jako lehce mužskou „sobeckost“, kterou se jako žena učím: pocit, že dílo, na kterém zrovna pracuju, je opravdu v daný moment nejdůležitější. Důležitější než perfektně uklizený byt.


Božena Němcová předběhla Virginii Woolf

Božena Němcová pocítila potřebu vlastního času a prostoru ještě dříve než Virginia Woolf. Věděla, že pokud se chce osvobodit od manžela (byl to trochu hulvát) a od společenského tlaku, musí být finančně nezávislá. Psaní začala chápat jako řemeslo, svoji obživu, a to v době, kdy se tak horko těžko uživili někteří mužští spisovatelé. Domácnost a tradiční péči o manžela nechala stranou, zůstala „jen“ matkou, ačkoli na své potomky podle dobových svědectví neměla moc času. Studovala. Psala. Odmítala přivýdělky. Věnovala se literatuře.

Jak to vidí jiné spisovatelky?

Martina Heš Hudečková

Vlastní pokoj je nadčasová záležitost a Virginia Woolf to určitě věděla. Vnímám ho jako bezpečný prostor, ve kterém slyším svůj vnitřní hlas. Kde se můžu ponořit do sebe, nerušeně si užívat svoji flow, tvořit, rozjímat s múzami i s nimi mlčet. Kde můžu dýchat. Je to místo, kde existuju jenom já a moji hlavní hrdinové. Místo, kde se nemusím o nic a nikoho starat, plnit něčí přání, připravovat jídlo, utírat zadečky, odpovídat na sto osmdesáté proč za hodinu, sundávat co pět minut z gauče/knihovny/skříně/stropu dítě… Je tu jen tvorba a radost z ní (ale klidně i bouchání hlavou o klávesnici, když zrovna inspirace nepřichází, nic není jenom bílý nebo jenom černý). Jo a nemusí to být nutně pokoj. Může to být kavárna, kupé ve vlaku nebo lavička v parku. Jen chci podotknout, že takové místo většině z nás nespadne z nebe rovnou do klína (a na rodičovské už tuplem ne). Je potřeba si ho vytvořit, stát si za ním a pravidelně ho navštěvovat no matter what. S rodinou jsme se nedávno přestěhovali z bytu do domu a já si vytvářím vlastní pracovnu. Splněný sen. Dveře do svobody, výhled na kopce a řeku, stůl, křeslo, obrazy a spousta knih.

Monika Petrlová

Psaní je vlastně můj úplně největší koníček. Ještě se čtením. Když píšu, jsou pro mě důležité tři věci – mít klid, dost času a uklizený byt. Rozeberu to odzadu. Byť se uklizený byt tváří jako něco nedůležitého, pro mě to důležité je, v žádném případě ale nepatřím k lidem posedlým sterilním pořádkem. Pod pojmem „uklizeno“ myslím „normálně čisto“. Abych se nemusela stydět, když jde neplánovaně někdo kolem a zazvoní. Sedám si k počítači až v okamžiku, kdy vím, že doma není bordel. Z nějakého, mně záhadného důvodu, totiž nejsem schopná psát, když vím, že se pár metrů ode mě válí špinavé nádobí nebo není vysáto. Cítím se totiž pak tak zvláštně provinile. Možná je to výchovou a tím, co jsme byli zvyklí slýchávat v dětství… takové to… nejdřív práce, potom zábava. Už nejsem dítě, mám rodinu, jsem matka… a zřejmě i proto můžu začít s čistým svědomím psát až v okamžiku, kdy vím, že mám hotové všechno, co se ode mě jako od mámy očekává. A že teď se konečně můžu odměnit časem pro sebe a svoje hobby.

Čas na psaní je taková zvláštní veličina. Můžete mít celé odpoledne volné, a jediné, co se vám během něj povede, je umazat tři věty z rozepsaného textu, protože dnes je den, kdy to zoufale nejde. Jindy neplánovaně získám 45 minut, když syn usne, a udělám toho víc než za celý předchozí týden. Obecně si ale myslím, že my, co bez psaní nemůžeme existovat, budeme mít vždycky pocit, že bychom na něj mohly mít víc času. Že to, co máme, nám bude pořád málo. Není to nevděk, jen obrovská touha dělat, co máš rád, kdykoliv to jde.

Když jsem psávala firemní texty, často jsem si sama pro sebe rezervovala volnou zasedačku, abych měla jistotu, že budu mít klid. V kanceláři, kde jeden poslouchá rádio, druhý telefonuje, třetí míchá kafe tak, že to zní, jako by mlátil do xylofonu, jsem se nemohla soustředit. V takovém klimatu jsem byla schopná prosedět čtyři hodiny u prázdného papíru. Pak jsem přijela z práce domů, strčila flashku do počítače a za hodinu jsem měla vše hotové. I tohle se nabytím maminkovské role trošku změnilo. S trochou nadsázky dnes můžu říct, že jsem schopná se nějakým způsobem soustředit, i když mi za zády běží Evropská liga, chůvička vysílá přímý přenos nekonečné dětské uspávánky, hučí myčka, pračka i sušička a na chodbě píská vybitá baterka požárního hlásiče. Asi jsem se naučila psát za všech podmínek, nejen za těch ideálních… 

Helena Žáková

Vlastní pokoj je něco, co jsem fyzicky nikdy neměla. Pocházím z malého bytu, a proto jsem málokdy zažila pocit, že teď jsem opravdu sama. Vždycky jsem přinejmenším slyšela hlasy z vedlejší místnosti nebo počítala s variantou, že každou chvíli někdo vstoupí a naruší můj tok myšlenek. Možná právě z toho důvodu pro mě pojem vlastní pokoj představuje spíš stav mysli.

Protože ještě nejsem v té fázi života, kdy bych vedla vlastní domácnost (což pro mě byl od dětství velký strašák), zatím jsem nezažila takové to nutkání, že musím nejdříve uklidit, vyprat, uvařit… To jsou takové ty výhody, když ještě studujete a máte hodné rodiče, kteří vás v tom podporují. Pocit, že nejdříve je třeba něco udělat a teprve potom můžu psát, pro mě zatím souvisí spíš s vysokoškolskými povinnostmi. Abych měla klid na psaní (respektive moje psaní), musím mít nejdříve splněný plán, který jsem si stanovila na daný den. Například po příchodu z přednášky dokončit kapitolu v seminárce, napsat alespoň stránku diplomky, odpovědět na e-mail vedoucímu, projít si příklady na zítřejší cvičení… Moc lidí to takhle během semestru nedělá, ale kdybych se na to vykašlala, ke svému psaní si večer nesednu nikdy, protože někde vzadu v hlavě mi bude znít výstražný alarm, že se flákám. Ve zkouškovém období téměř nepíšu a málokdy přes to jede vlak.

Mít vlastní pokoj pro mě dosud znamenalo mít prostě volno. Například pár dní o Vánocích, než přišel čas začít se učit na lednové zkoušky. Být třeba na chalupě. Ani tam jsem nikdy nebyla úplně sama, ale chalupa pro mě vždycky představovala místo, kam nepatří starosti ani povinnosti. Tam jsou vždycky prázdniny, i když je to jenom volný víkend. Mít vlastní pokoj je pro mě i cestování nebo Erasmus v Portugalsku (přestože jsem sdílela pokoj se spolubydlící a potloukala se po městě plném turistů). Mít vlastní pokoj je možná mít jednoduše alespoň trochu té svobody.

Facebooktwitterredditpinterestlinkedinmail
Jak napsat román?
26.12.2017
Přiznání / Cestovatelské
13.7.2018
O pěstování zeleniny s květinami. V pořadu Polopatě
12.6.2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Malinký moment...

Napište si o novinky.

Proč? Pro mý zelený voči. A taky ze zvědavosti.