Vychází novela Všechny vlčice nerodí

Její podtitul je výmluvný: S láskou ženám, které se ještě nerozhodly, nechtějí nebo nemohou. Kniha o odvaze být tím, kdo skutečně jsme, nahlíží do nejzazších koutů ženské duše. Bolavé momenty střídají úsměvné chvíle, stejně jako městská vůně kávy a cinkot lžiček v kavárně přechází v klid venkovské zahrady.

ebook_cover

Haně je dvaatřicet. Zatímco její kamarádky chystají svatby, jsou těhotné nebo zrovna rodí, ona opouští vztah, který neměl chybu. Odchází z Prahy na venkov, byt s terasou vyměňuje za roubenou chalupu a jistotu korporátního zaměstnání za volnou nohu. Pochybuje o všem. Nejvíc sama o sobě. Ustojí své rozhodnutí? Nebo podlehne okolí, které si nervózně klepe na hodinky?

Recenze

„Janiny povídky mám ráda už od doby, co je začala publikovat v časopise Sidonie a proto jsem se moc těšila (a taky jí trošku přemlouvala , ať napíše něco většího). Její novela Všechny vlčice nerodí je alespoň pro mě hodně autentickým pohledem do ženské duše, jejího zmatení, které neuvadá ani kolem třicítky, a snahy nalézt svojí osobní pravdu mezi tím, co se od nás očekává a co bychom samy doopravdy chtěly. Celý příběh má dobrý spád i několik nečekaných zvratů a přitom ho atmosféricky dokresluje Janina jemná poetika, která vás paradoxně dokáže vtáhnout zejména do těch momentů, kdy se navenek zdánlivě nic neděje. A to mám na Janině psaní vlastně nejradši; schopnost popsat a zprostředkovat emoce tak, že je v tu chvíli prožíváte spolu s hrdinkou.“

Karolína Dobrovská, tarotová alchymistka a osobní kouč pro ženy

„Dočetla jsem knížku VŠECHNY VLČICE NERODÍ a zanechala ve mě přesně ten pocit, díky kterému knihy čtu. Jsem lehce dojatá, plna emocí, v duchu děkuji spisovatelce, že si dala záležet i na posledních řádcích…Je to krásný, přirozeně plynoucí text o hledání sama sebe za doprovodu nechápavých někdy litujících pohledů blízkých. Co si budeme povídat. Když podnikneme pouť sami za sebou, není to lehká cesta a plno lidí první svobodné kroky odradí…“

Marta Filipovská, zpěvačka Pilsner Jazz Band

Ukázka

„Ráno se vzbudím jen proto, abych zjistila, že moje mizerné pocity jsou pořád se mnou. A že se nic zvláštního nestalo. Je teprve osm. Dost brzy na neděli. Podívám se na mobil. David mi poslal zprávu. Zase ho odložím, aniž bych ji četla. Obléknu se a popadnu telefon. „Stýská se mi. Zavolej.“ Sakra. Taky se mi stýská. Jenže jsem tady, protože jsem se tak rozhodla. Vzpomenu si, že vedle v pokoji leží Petr. Co by na to asi řekl David? Vyjdu na zahradu a natrhám hrst petrželové natě. Petr už v kuchyni cinká lžičkami. Až teď pořádně nasaju vůni kávy a vajíček usmažených na másle. „Dobré ráno,“ nakouknu dovnitř. Otočí se na mě od kuchyňské linky. Má kraťasy a trochu pomačkané tričko a vypadá jako rozdováděný kluk. „Ahoj, řekl jsem si, že tě za ten nocleh musím odměnit. Jenže v krámu měli zavřeno, tak jsem uvařil snídani z tvých zásob. Myslím, že můžeme jíst zase na verandě. Je krásný ráno.“

Tráva se leskne rosou, kterou vysušují sluneční paprsky. Bude horko. Káva na dubovém stolku, ze kterého čas setřel i poslední nátěr, už vychladla. Chleba okorává pod náporem sílícího slunce. „Včera byla voda v rybníku už dost teplá,“ podotknu a chvíli je ticho. Zasměju se. „Oklikou ti říkám, jestli se chceš jít se mnou koupat,“ trochu se začervenám. Vzpomenu si na Davida a na poslední noc s ním. Zčervenám ještě víc. „Asi bych měl jít. Nechci si zase nechat ujet autobus. Ale jednou přeplavat rybník bych zvládnul,“ protáhne se.

Tráva na okraji rybníka je ještě studená. Sedneme si pod vzrostlou vrbu, na místo ukryté za odkvetlým rákosím. Svlékám se a on mi pomáhá, protože se dívá schválně jinam. Je mi tak horko, že zapomínám na svou zimomřivost. Rybník mě pohltí do studené náruče a tentokrát jsem mu vděčná. Plavu tak rychle, jak to jen dokážu. Což je skoro dětské tempo. A na druhé straně se odrazím a plavu zase zpátky. Chtěla bych ve vodě nechat všechen zmatek, který v sobě mám. Celý svůj chaotický život. Kdybych si nalajnovala etapy svého bytí, tak bych aspoň věděla, ke které se blížím. Nebo od které se vzdaluju. Vzpomenu si na Ninu. Ještě před třinácti lety jsme vedle sebe seděly v lavici na gymplu. Už tenkrát měla vážný vztah. Trochu slizounek, o deset let starší a s brýlemi. Jenže jeho handicapy si nezadaly s tím, že pracoval jako vedoucí v mezinárodní firmě. Do školy ji vozil autem a v létě spolu odjeli na dovolenou do Chorvatska. Ještě než s vyznamenáním odmaturovala, přestěhovala se k němu. Tenkrát bydlel u rodičů, ale hned začal stavět dům. Naštěstí si vydupala vysokou školu. Jenže jen co doma na polici položila červený diplom, otěhotněla.

Na mělčině se postavím, ale zůstávám po pás ve vodě. Slunce je skoro na vrcholu a opírá se mi do pravého ramene. Na dně rybníka nahmatám chodidlem písek a drobné kameny. Spodní proud je ledový, až mě vyžene na břeh. Propletu se vzrostlým rákosem, který se mi drsně otře o nahé tělo. Na pomačkané trávě si natáhnu nohy a zkoumám kapky na stehnech, jak je pomalu vysávají sluneční paprsky. Kapr nadskočí a ve vteřině sebou zase pleskne o hladinu. Představuju si, že je líné nedělní odpoledne, kdy je všechno kolem v naprosté harmonii. Zkouším se vžít do pocitu, kdy nic nemusím a uvnitř necítím rozervanost. Závidím ptákům, kteří krouží nad vzrostlými stromy. Nakonec závidím i Petrovi, protože se tak snadno nadnáší na hladině. Takhle lehce určitě proplouvá životem. Kluk, který si splnil svůj sen bez ohledu na to, co řeknou ostatní. Už je tak blízko, že by v tom tichu mohl zaslechnout moje myšlenky. Opře se rukama o břeh a vyskočí do trávy. Zakryju si ručníkem stehna, ale nesklouzne na ně pohledem. Zastydím se za odřený lak na pravém palci u nohy. “

Jak to bude dál? Novelu můžete objednat tady za symbolickou cenu 33 Kč :-)

facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail
Píšeme. Čteme se. Píšeme si
15.5.2017
Kecání bez vzdělání: O tom, jak zvládat 1000 věcí najednou
17.2.2016
Únorové COPY Coffee o tom, jak psát e-book
26.1.2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Malinký moment...

Novinky

Na váš e-mail