Přiznání / Cestovatelské

Cestuju, abych mohla psát. Píšu, abych mohla cestovat. A jsem černá ovce rodiny.

Před pár dny jsme se procházeli Kodaní. Zamilovala jsem si ji ve chvíli, kdy jsme vyšli z hotelu, zahnuli na třídu H. C. Andersena a proti nám se vyřítili chlapi v džínách a košilích a holky v sukních. Na kolech.

Když jsme se mračili nad mapou a váhali, jestli doleva nebo doprava (většinou to máme tak, že já chci jít doleva, zatímco Lukáš doprava), ujala se nás usměvavá dáma a ukázala nám, že máme jít rovně. „A jestli jdete jíst, tak nejezte tam a tam, tam je to hrozný, ale jděte tam a tam.“ Málem nás vzala za loket a vedla nás. Ještě jsme si třikrát zamávali, než zapadla do obchodu s designovým nábytkem, ve kterém jsem si vybrala svůj příští psací stůl. Budu muset někde sehnat kopii. Na originál nemám.

Na každým rohu byly kavárny nebo alespoň stánek s kávou, což bylo vážně hygge. Domů jsem přijela švorc. Káva tady stojí kolem třiceti korun. Ale dánských.

Kávu jsme pili v Christianii, vyvalení na slunci. Usrkávala jsem černý nápoj, přefiltrovaný, a pozorovala lidi, jak vychází z kavárny a nosí si malé kufříky. Z nich voněla marihuana.

Potkali jsme tady miliony zajímavých tváří.

Zrovna probíhal festival jazzu. O to víc jsme si atmosféru ulice užili. Se zatajeným dechem jsme poslouchali saxíky namačkaný u malého pódia společně s Dány, Američany, Francouzi, Brity a já nevím kým ještě.

Tak nějak se mi zdálo, že je tu celej svět, kterej potřebuju. A spousta modrý barvy.

Nejšťastnější jsem byla na dřevěným molu, kousek od moderní budovy nového divadla. Voda v zálivu zmodrala pod ostrým světlem slunečních paprsků, které se mi zavrtávaly do kůže a prohřívaly moje věčně studený ruce. Otevřela jsem notes, pořád ho nosím s sebou, a zapsala si pár nápadů na nový román.

Potom jsme se líně zvedli a přešli na druhou stranu. Ke stánkům, kde se prodávalo street food z celého světa. Od kalifornskýho steaku až po dánskou specialitu smørrebrød. Právě o něj jsem si upatlala ruce. Vypili jsme pivo a ruku v ruce kráčeli k barevným domkům.

Znovu jsem si uvědomila, jak moc potřebuju cestovat.

Když jsem jinde než doma, ostřeji vnímám vůně, atmosféru, pohledy lidí. Mám na to čas. „Být jinde“ pro mě znamená, že mi z očí zmizí clona všednosti. Vidím svět.

Vždycky jsem chtěla vidět svět.

Jenže jsme necestovali.

První hodina angličtiny nebo češtiny po prázdninách pro mě znamenala utrpení: „Tak, děti, a teď si povíme, kde jste v létě byly.“

Ups. „Nikde.“ To jsem přece říct nemohla. A tak jsem vařila z vody. „U babičky.“

Pravda je, že jsem prázdniny trávila doma. Každé léto. Nekecám. Rodiče, sami ne-cestovatelé, se řídili heslem, že zahrada je dost velká, abychom se na ní vyblbli. Táta nám dokonce udělal bazén. Myslím, že první ve vsi.

Bylo to hezký. Vážně bylo. Stavěli jsme si týpí, hráli si na indiány nebo na pravěké lidi. Stavěli jsme bunkry. A později jsme si postavili vlastní chatu. Dva metry vysokou, se střechou, okny (dokonce se záclonkami) a dveřmi na panty.

Přesto mi bývalo smutno. A to tolik, že jsem si vymýšlela lidi, se kterými si budu povídat. Samota znamenala i další rozměr. Potřebovala jsem se zabavit. Kreativita měla velký prostor. Psala jsem deníky, povídky, pohádky, vydávala časopisy, vymýšlela příběhy.

Hrála jsem si na cestovatelku.

Sbalila jsem si dětský kufřík nebo malý ruksak a vydala jsem se alespoň na louku, přes ní k potoku a na okraj lesa. Dál jsem si netroufla.

Bylo mi dvaadvacet, když jsem si na brigádě vydělala na svou první cestu do zahraničí. Moře na Azurovém pobřeží bylo modrý jako nic na světě. A když jsem poprvé skočila do vln, zadusila jsem v sobě výkřik radosti. Kolem totiž byli lidé.

Pochopila jsem, že inspirace je na cestách.

A že nutně potřebuju vidět svět.

Tak jezdím. Méně, než bych chtěla. Ale víc, než jsem mohla.

Už si na cestování nehraju. A jsem za to vděčná.

 


Co si přečíst dál?

Třeba novelu Všechny vlčice nerodí.
cover3d_0-82909700-1473189584

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail
Vychází novela Všechny vlčice nerodí
18.10.2016
Čas jsou peníze. Hlavně když podnikáte
29.7.2015
První čtenářka
4.6.2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Malinký moment...

Napište si o novinky.

Proč? Pro mý zelený voči. A taky ze zvědavosti.