Park, kde bych propsala život

Představte si místo, kde se usadíte pod košatým stromem, na kameninový stolek položíte hrnek s kouřící kávou, o kolena si opřete bloček a jedním tahem napíšete příběh. Slova vám našeptává inspirace, která dýchá ve větvích. Přejete si zůstat tam navždy. Ráno se procházet a potom psát. Večer se procházet a potom psát. Donekonečna.

Příběh Sidonie Nádherné jsem poznala díky výborné knize „Sidonie Nádherná a konec střední Evropy“, kterou napsala Alena Wagnerová.

Líbila se mi už obálka.

Usmívající se žena na ní objímá velikého černého psa. Když jsem se začetla, našla jsem mnohem víc společných průsečíků. Květiny. Zahradničení. Cestování. Literatura.

Sidonie byla všestranná žena.

V době, kdy se automobily teprve dostávaly do širšího povědomí lidí, měla řidičák. A procestovala kus Evropy.

Musely to být báječné roky. Být na cestách. Psát si deník. Vracet se do milovaných Vrchotových Janovic.

Jenže. Něco bylo před tím. A něco čekalo potom. Brzy jí zemřel tatínek a potom maminka. Postupně přišla o oba své bratry. Nakonec jí sebrali domov.

Bylo to, tuším, v roce 2014, kdy jsme měli cestu kolem. Zastavili jsme se. Našli jsme hroby schované v horním rohu parku za hřbitovní zdí. Sidonie tady byla pohřbená až v roce 1999, čtyřicet devět let po své smrti.

Když jsme procházeli parkem, pomalu a potichu úzkými pěšinami, věděla jsem, že jsem na místě, které má neopakovatelné kouzlo. Bez frází. Jako kdyby nad celým parkem visel tvůrčí duch.

Není to tady nijak prvoplánové. Žádný anglický trávník a bezchybně střižené túje. To, co zůstalo po řádění dvou zrůdných režimů, se znovu nadechlo do krásy.

Sidonie Nádherná tady otiskla svého ducha.

Tehdy jsem tvořila nový magazín pro ženy. Dostal jméno Sidonie.

O dva roky později jsme s mužem potřebovali na chvíli vypadnout ze všedního života a druhý červnový víkend jsme přes brdské lesy dojeli k Sidonii. Park měl slavnostní náladu. Probíhal tady víkend otevřených zahrad. Procházeli jsme se se skupinkou lidí a paní kastelánka Ludmila Fiedlerová nás provedla parkem. Povídala o stromech, o záchraně zámku a parku i o Sidonii.

Další rok už jsem s kamarádkou jela do parku jako dobrovolnice. Uvelebily jsme se na „výtvarném zastavení“ nahoře u bývalého zahradnického domu. Kochaly jsme se výhledem a dětem (i dospělým) jsme rozdávaly čtvrtky a barvy, aby zámek a park namalovali.

Večer byl táborák dole pod zámkem. Kytary. Buřty. Pivo. Víno.  Kamarádka v noci (spaly jsme u zámecké kaple) slyšela, jak si někdo pucuje boty o rohožku. Když za námi odpoledne přijel můj muž, poučil ji o tom, že na zámku přebývala německá armáda. Později sovětská a potom i československá.

Asi zatoulaný voják.

A to je ta smutná stránka příběhu Sidonie Nádherné. Když si německá armáda pro vojenské účely zabrala Brdy, vyhnala lidi z okolních obcí. Došlo i na Vrchotovy Janovice. Stěhovala se také Sidonie, jež se před válkou přihlásila k české národnosti. Když válka skončila a lidé se vraceli domů, cítila se s nimi spojená podobným osudem. Oni se k ní ale otočili zády. Těžko pochopitelné, ale lidé uvažují zvláštně. Poměry se měnily, nad Československem se stahovala rudá mračna. Když v roce 1949 hrozilo Sidonii zatčení, emigrovala. Zemřela několik měsíců na to, v roce 1950, v Anglii. Opuštěná. Smutná. Bez milovaných Vrchotových Janovic.

V jejím životě byly i krásné chvíle. Třeba podvečerní procházky po boku Karla Krause, rakouského novináře a spisovatele, který vydával časopis Pochodeň. Kraus byl známý jako neúprosný kritik politických a společenských pořádků. V parku Sidonie Nádherné, s níž ho pojilo blízké přátelství, psal romantické básně.

….

My jsme letos pro Sidonii psali společně s návštěvníky parku o víkendu otevřených zahrad knihu: děkovné věty, básně, eseje, úryvky myšlenek. Psali i ti, co jinak pero do rukou neberou. Košatá lípa zase trpělivě přijímala vzkazy, které děti i dospělí věšeli na její větve. Přes pěšinu na dece se četly Krausovy básně.

Ty dva dny měly smysl.

….

Tentokrát si v noci boty nikdo nečistil. Možná proto, že jsme nespaly v kapli. Ráno jsme si odnesly horkou kávu k jednomu za kameninových stolků. Usrkávaly jsme ji mezi sousty koláče. Tetelily se blahem. Poslouchaly žabí koncert. Procházely jsme se a zapisovaly si myšlenky do notesů.

Přijedeme zas.

 


Co si přečíst dál?

Třeba povídkovou knihu.

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail
Čas jsou peníze. Hlavně když podnikáte
29.7.2015
Kavárna je nuda. 5 míst, kde taky můžete rozbalit práci
26.5.2017
Jsem žena, co kouří dýmku
23.6.2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Malinký moment...

Napište si o novinky.

Proč? Pro mý zelený voči. A taky ze zvědavosti.