Off-line víkendy. Chci rána a neděle bez Facebooku

Sociální sítě si kontroluju několikrát denně. Po mobilu bezmyšlenkovitě sahám, když čekám na výtah, když stojím frontu u pokladny nebo se nechci účastnit rodinné debaty. A mám toho po krk.

Homo FoMO

K sociálním sítím jsem nikdy nepřilnula, i když přepočítáno na hodiny, jsem až půlku svého bdělého stavu připojená na síť. Internet k práci potřebuju. Díkybohu za svobodu, kterou mi dal. Kousek svobody jsem si ovšem nechala vzít. Dobrovolně a nepozorovaně.

Myslím, že jsou dokonce chvíle, kdy trpím syndromem FoMO (fear of missing out).

  • Občas jsem podrážděná, protože zatímco s mastnými vlasy sedím u počítače a píšu už druhý článek, abych stihla uzávěrku, kamarádka lenoší s drinkem na pláži.
  • Někdy mám špatnou náladu, protože příspěvek, který jsem smolila půl hodiny (proč to blbý písmeno na mobilu pořád přeskakuje), získal opovážlivě málo lajků.
  • Občas je mi úzko, protože ten kretén z druhé sociální bubliny, kterou bych nejradši propíchla špendlíkem, už zase komentuje, že za totáče bylo líp. Takže mně to nedá a napíšu mu o bolševických lágrech, zavřených hranicích a vykonstruovaných procesech. A už to jede. Už diskutujeme. Blb. Místo, abych vytáhla prádlo z pračky, tak zírám do obrazovky a vymýšlím odpovědi. Je mi mizerně. Špatně spím.
  • Někdy si jen tak prohlížím fotky přátel i známých, protože prokrastinuju. Čeká mě náročný text pro klienta. Nechce se mi do toho. Proč se proboha radši nepodívám jen tak z okna, když mám před sebou zelený kopec a modré nebe?

(Jen abyste věděli, vyjmenovala jsem některé FoMO přízraky příznaky, o kterých jsem si předtím přečetla. Patří mezi ně podrážděnost, nervozita, špatná nálada, pocity deprese a úzkosti, prokrastinace, nepozornost – a dokonce okusování nehtů nebo kroucení vlasů. Tak daleko zatím naštěstí nejsem).

Lajk pro dobrý pocit

Znám se. Když nahraju fotku na Instagram nebo napíšu příspěvek na Facebook a se zadostiučiněním odložím mobil, za chvíli se pro něj zase natáhnu. Asi je přirozený chtít vědět, jak lidi reagujou. Je ta fotka pěkná? Má pět srdíček během třiceti vteřin. Jupí! Ach jo, jen jeden zvednutý palec za minutu? To nemůže být pravdu. Aktualizuju! Čekám!!!

Dobré pocity se násobí s počtem srdíček, toho si všimli už před pár lety psychologové. A stačí jeden uštěpačný komentář, aby nám bylo mizerně. Něco je špatně. (Ahoj, já jsem Jana. Jsem závislá na počtu srdíček.)

Trochu přeháním, ale je pravda, že párkrát už jsem zažila takové to on-line sociální zklamání. Znáte to. Pěkná fotka. Dobrá nálada. Čekáte smršť srdíček a ono nic.

Když jsem před téměř dvěma lety hodila do virtuálního placu informaci o tom, že je konečně hotový můj nový e-book Pěstuj Zeleninu, doufala jsem, že to pořádně on-line oslavíme. Místo potlesku palce nahoru, prosím. Jeden, dva, tři. Dohromady něco přes dvacet. Čekala jsem víc. Smutně jsem se zpoza monitoru podívala do tváře svému muži. „Ty jo, nelajkujou.“ Pobaveně nadzvedl obočí. „Dej tomu čas.“ (No jasně, tobě se to říká, jsi tím netknutý). Odhlásila jsem se a rozhodla se vyřídit e-maily. A v tu chvíli jsem měla deset objednávek. „Ty jo. Mám objednávky!“ Pousmál se „Tak vidíš.“

I když je ten post o tehdy novém e-booku už dávno v propadlišti sociálních sítí, e-book zůstal a objednávky pořád chodí.

Proč tam vůbec jsem?

Nedávno jsme s kamarádkou nadávaly na sociální sítě a já si nemohla vzpomenout, s jakým záměrem jsem do nich vstoupila. Potom mi to došlo. Když jsem před pár lety vedla on-line magazín, propagovali jsme články taky na sociálních sítích. První impuls byl (uf) pracovní.

A proč na sociálních sítích pořád zůstávám?

  1. Číslem jedna je pořád práce (uf podruhé). Jako copywriterka sdílím své projekty. Píšu si s virtuálními kolegy, protože se prostě každý den nezvládneme potkat u kafe. A taky jsem přes sociální sítě našla pár fajnových klientů.
  2. Vidím své kamarády z druhého konce světa. Mám pár blízkých přátel v Americe. Přes Facebook si píšeme a posíláme si fotky. Víme o sobě, i když nás dělí oceán.
  3. Našla jsem tu tři nové (a skvělé) kamarádky. Martinu. Karolínu. Míšu. Nejdřív jsme se znaly on-line a až potom off-line.
  4. Občas se tu něco dozvím. Třeba to, že se koná demonstrace kvůli události, co mě taky dost štve, ale sama bych do ulice s transparentem nešla. (Prosím vás, jak se lidi na demonstrace svolávali dřív?)
  5. Můžu sdílet svoji práci. A jak se Facebook hodil, když mi vyšel román a já tuhle zprávu potřebovala poslat do světa (mimochodem, tahle fotka dostala v mým dosavadním on-line životě nejvíc lajků, konkrétně 290 – děkuju!).

Off-line výzva

Zdál se mi nedávno takový sen. Byl Štědrý den a já s hrůzou zjistila, že jsem Vánoce zaspala. Neměla jsem dárky, cukroví ani výzdobu. Vyděšeně jsem se rozhlížela kolem a nemohla pochopit, jak se mi to mohlo stát. A potom jsem se zklidnila. No a co, řekla jsem si ve snu. Tak holt jednou vynechám. A víte, co se stalo? Nic. Vůbec nic. Nic by se nestalo, ani kdybych týden, dva či měsíc neklikla na tu modrou ikonku s bílým f.

Když se na celý případ „já a sociální sítě“ dívám s odstupem, nejvíc mi vadí dvě věci:

  • Hned potom, co stopnu řvoucí budík, kontroluju Facebook, Instagram a e-mail. V tomhle pořadí.
  • Sociální sítě, který jsem si založila kvůli práci, mi lezou i do volnýho času. Protože na ně lezu i o víkendu.

Je čas říct ne.

Proto do konce roku podstupuju následující výzvu:

  • Žádné sociální sítě hned po probuzení (nejlíp si počkám, až budu mít pádný důvod na ně jít – třeba sdílet blogový článek).
  • Žádné sociální sítě o víkendu (když mě napadne geniální příspěvek, napíšu si ho a zveřejnění počká do pondělí).
  • Žádné sociální sítě po osmé večer (chci usínat s čistou hlavou).

Výjimka: messenger povolen (jenom ke komunikaci!)

Kdo jde do toho se mnou? Hlaste se v komentářích, prosím.

A co místo toho?

  • Číst básně.
  • Psát deník.
  • Jen tak civět.
  • Usmát se na muže.
  • Vyprávět si u večeře, jaký byl den.
  • Napsat kapitolu do knihy.
  • Protáhnout záda při józe.
  • Zahledět se na oblohu.
  • Podrbat psa.
  • Plus asi sto dalších nápadů, co už jsem líná napsat.

Nezní to báječně?

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail
Dopsala jsem. Svůj první román
6.8.2017
Přijďte na čtení v plzeňských ulicích
21.8.2018
Neberte všechno. Odmítnout (občas) klienta není luxus, ale nutnost
12.8.2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Malinký moment...

Napište si o novinky.

Proč? Pro mý zelený voči. A taky ze zvědavosti.