Momenty roku 2018, který si chci napořád pamatovat

Rok 2018 budu mít už navždycky spojený s nově objeveným rozměrem radosti a vděčnosti. Vyšel mi román a cestovala jsem. Do Barcelony, Kodaně, USA a Porta. Mezitím se odehrály další kouzelný momenty – na zahradě, v lese, u rybníka, s přáteli. Vybrala jsem jich 21. Když jsem si těsně po novém roce vyšla sama do Brd (muž byl nemocný a nikdo z přátel nemohl), vzpomínala jsem na Rexíka, který umřel v roce 2016. V tu chvíli mi tolik chyběl. Procházela jsem kolem louky a představovala si, jak v létě rozkvétá koberci zvonků. Na takové louce snad jsi, myslela jsem si. A až přijde správný čas na nového pejska, pošli mi ho, přála jsem si. O týden později jsem jela od babičky a Dana jsem potkala cestou. I když jsme našli majitele, strávil noc v útulku. Druhý den jsme ho tam vyzvedli. Chodí rád do lesa i do kaváren.

V březnu jsem s Helčou odletěla do Barcelony. Chtěla jsem se znovu projít kolem Sagrada Familia. Vypít si espresso v parku, kde jsem před rokem a půl zažila pnutí a touhu psát. Povídky. Román. Odlétala jsem s vědomím, že Podbrdské ženy, román, který jsem dopsala v roce 2017, vyjdou. Připadalo mi to jako začátek nové cesty. Jednou se na to místo znovu vrátím. Mám mu za co děkovat. Z Barcelony jsem si taky přivezla novou povídku. A chřipku.

Jako každý rok jsem se vrátila do Vrchotových Janovic. Položit kytku na hrob Sidonie Nádherné. Posedět v parku. Pomoct při Víkendu otevřených zahrad. Tohle nádherný místo neztratilo svého ducha, i když se o to šest + čtyřicet let totalitní režimy pokoušely.

V červenci jsme odletěli s mužem do Kodaně. Byla jsem zvědavá, jak vypadá severské město. Zvědavost mě dost popohání. Bydleli jsme na Andersonově třídě, ochutnali dánský obložený chléb smørrebrød a zašli si do Christiánie, kde měli výborný kafe.

Léto bylo parný. Psala jsem venku. Vytvořila jsem si venkovní pracovnu u naší roubenky. A stůl si přenášela do stínu, když mě dostihlo slunce. Spálit záda jsem si chodila až odpoledne na záhony. Nebo k rybníku.

Po plavání jsem si většinou sedla ke svému psaní. Dokončila jsem román 2.0, kterému pracovně říkám Alžběta a Nina. Protože noci byly dlouhé a měsíc provokoval, začala jsem rozpracovávat povídku z loňského roku, kterou jsem napsala po návratu z USA. Je o dívce, která se nakonec usmíří s měsícem. Jenže předtím musí podniknout „roadtrip“ do svého nitra.

Na sklonku léta jsme odletěli do USA. Už potřetí do Oregonu za přáteli. Půjčili jsme si auto a zmizeli divočinou až na „konec světa“ do Port Townsendu, městečka, jež už loni inspirovalo povídku „Na konci světa“ (najdete ji v nové povídkářské knize). Jestli někde prolétává ulicemi inspirace, tak rozhodně tady.

Potom jsme se vydali zpátky do Oregonu. Kolem pobřeží. Vysoké stromy. Modré nebe. Svoboda. Oceán. Zastávky na kávu. Ubytovali jsme v Pacific City, v němž končí příběh Podbrdských žen (baví mě, když se kruhy uzavírají). Zažila jsem tady taky trochu nervozity, protože vydání románu bylo na spadnutí.

Dojeli jsme zpátky do Corbettu, městečka nedaleko Portlandu. Je to jako se vracet domů. K přátelům, kteří jsou rodina. Marionovi bylo loni 96 let. Jeho bratr Virgil byl pilot. Za druhé světové války lítal s bombardérem. Padl při osvobozování Čech. Záměrně píšu Čech. Seznámili jsme se v Plzni před devíti lety. Tehdy byl ještě mladík a plánoval druhou svatbu s usměvavou Vivian.

 

Jeho dcera Marilyn a její muž Doug přiletěli z Aljašky. Pár dnů s námi obývali „house on the hill“. Vypili jsme dost piva, pár láhví vína, vařili večeře, povídali si do půlnoci a poslouchali jsme škádlení kojotů. V autě jsme si pouštěli „hipísácké“ písničky a poslouchali jejich vyprávění o tom, jak se účastnili demonstrací proti válce ve Vietnamu.

Ochutnali jsme (několikrát) nejlepší zmrzlinu na severozápadě.

Prošli jsme se kolem Mt. Hoodu.

Setkala jsem se se spisovatelkou a povídkářkou Peggy Childs. Je jí 96 let. Nikdy na její vroucí stisk ruky nezapomenu.

Na terase „house on the hill“ jsem si zapisovala, co nechci zapomenout. Pila kafe nebo víno a v zádech tušila černého medvěda, s nímž jsem se seznámila už loni.

Netušila jsem, že až se vrátím, babička už nebude. V srpnu oslavila 92. narozeniny a ještě v pátek, než jsme odlétali, jsem s ní pila kafe. Jsem vděčná, že jsme si spolu poslední roky hodně povídaly. Postava Alžběty, která vystupuje v románu 2.0, je babičkou inspirovaná.

V říjnu jsem na čtyři dny letěla do Porta za Helčou, která tady studuje. Byly to dny plné slunce, kaváren, portského a legrace, ale taky ztraceného a nalezeného kufru.

Pár dnů potom, co jsem se vrátila, vyšel román Podbrdské ženy. Křtili jsme ho 3. listopadu. Později jsem z něho četla pro milé publikum v Radnicích.

Na konci letošního roku jsem začala otevírat nové kruhy, protože chci, aby pokračoval. Čeká na mě příběh, který chci zaznamenat v románu 4.0. Podle hlavní hrdinky mu říkám Eugenie. Cestovala jsem po jejích stopách do Kutné Hory a přespala jsem v plzeňském hotelu Continental, který zasáhl do jejího osudu. Den na to jsme s Povídkářkami pořádaly vánoční večírek a autorské čtení.

Poslední dny roku 2018 jím, spím, čtu, vzpomínám, DĚKUJU a přeju si. Jestli byl rok 2018 „naplněním“, přála bych si, aby pokračoval i v roce 2019. Novým tématem je pro mě důvěra. Jako symbol jsem si zvolila strom. Bez lesa nemůžu být. Když literární bohové dají, ráda bych napsala nový román. Cestovatelské plány se teprve vynořují ze snového oparu: Kanada, Aljaška, jihovýchodní Evropa… Kdoví.

Hlavně, ať jsme zdraví, ať je mír, svoboda a demokracie, ať žijeme lásku. A pak se uvidí. 

 

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail
Kavárna je nuda. 5 míst, kde taky můžete rozbalit práci
26.5.2017
Moje múza je muž
6.4.2019
Jak přilákat inspiraci?
24.3.2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Malinký moment...

Napište si o novinky.

Proč? Pro mý zelený voči. A taky ze zvědavosti.