Jak napsat román?

Jak napsat váš román, to nevím. Ale tuším, jak jsem napsala svůj. Tohle bych poradila mému méně zkušenému já, které před rokem vzalo do rukou zápisník a začalo psát.

Zeptejte se lidí kolem sebe, jestli by někdy chtěli vydat knihu. Většinou přikývnou (alespoň lidé v mém okolí nesměle přikývli). Napsat a vydat knihu je cool. Kdo by ji totiž nechtěl vidět za výlohou knihkupectví? A vepisovat do ní věnování? Kdo by se nechtěl proslavit jako spisovatel? Ten přece posedává na terase s výhledem na šumící moře a po ruce má kávu nebo skleničku se šampaňským, které usrkává, zatímco píše.

Rozesmáté fotky z autogramiád nebo záběry z televizních rozhovorů se slavnými spisovateli neprozrazují příliš o úsilí, které za napsáním knihy stojí. Když fotograf dofotografoval a filmař dotočil, spisovatel se zase nahrbil nad svou prací a psal, dokud ho nebolela záda a oči nezrudly únavou.

Když čtete rady spisovatelů, jak napsat knihu, většinou se točí kolem dvou zásadních bodů.

  • Měli byste vědět, že psaní je osamělá a často dost nudná činnost.
  • Pište pravidelně a ze psaní si udělejte rutinu, jedině tak vznikne kniha.

O román zkušenější Já

Včera jsem přečetla krásnou knihu Kraď jako umělec od Austina Kleona. Na úvod autor píše: „Mám takovou teorii, že když vám někdo radí, ve skutečnosti mluví k sobě samému někde v minulosti.“

To se mi děsně líbí.

Už dlouho jsem v sobě nosila potřebu napsat o tom, jak jsem psala svůj první román. A dnes ráno jsem se vzbudila a věděla, že to konečně udělám.
Je to totiž přesně rok, co jsem konečně přestala o románu mluvit a začala jsem ho psát.

V tomhle článku budu mluvit sama k sobě před rokem.

Takže o rok mladší Jano, poslouchej.

Spisovatelská práce je v první řadě dřina. Je to řemeslo, které se musíte učit. Občas je to nuda. A velmi brzy pochopíte, že čekat na múzu, nebo si vizualizovat svoji knihu za výlohou knihkupectví, je k ničemu.

Musíte si sednout a psát.

Cesta k mému románu, který má zatím jen podobu rukopisu, byla dlouhá. Přestože jsem „ten“ příběh v sobě nosila roky. Hledala jsem odvahu sednout si a psát. Překonávala jsem spisovatelský blok, i když jím při psaní článků netrpím. Kdosi mi kdysi zkritizoval mé holčičí, teenagerovské, psaní. Řekl o něm, že je naivní. A pro mě to byla velká potupa. Špatné pocity jsem si nesla s sebou a bránily mi v tom, abych znovu zkusila psát. Bála jsem se kritiky.

Loni, zrovna kolem Vánoc, mě „ten“ příběh začal znovu tlačit. Dral se ven. Potřeboval na papír. Dobře, řekla jsem si. Otevřela jsem notes a napsala pár poznámek k ději, k postavám a k náladě, kterou by kniha měla mít. Pojmenovala jsem ji Podbrdské ženy.

Potom jsem nevěděla, jak dál.

Měla jsem hodně otázek a po ruce nikoho, kdo by mi na ně odpověděl. Začala jsem litovat, že jsem (už zase) v situaci, kdy začínám něco nového podnikat, a kolem sebe nemám nikoho zkušenějšího. Chmuřila jsem se nad tím, že nikdy v životě jsem po ruce neměla učitele nebo někoho jiného, kdo by mě vedl. Ale jsem už taková, že když jsem si dopila kávu, otevřela jsem internet, a začala se ptát vyhledávačů.

• Jak dlouho mi bude psaní trvat?
• Kolik stránek má mít román?
• Vydají mi můj román?
• Kdy se mám pustit do editace?
• A není to celé zbytečná práce?

Vezmeme to popořadě, Jano.

Procházka před psaním mě pokaždé nakopla

Jak dlouho budu román psát?

Píšu každý den – články, tiskové zprávy, texty pro weby. Jenže napsat román je něco docela jiného než napsat článek. Článek napíšete za den. Román budete psát rok nebo roky. Dost mě trápilo, že za den napíšu jednou pět, podruhé deset stránek. A vydání románu je v nedohlednu. Přitom jsem tolik toužila držet svoji knihu v ruce. Listovat voňavými stránkami. Vidět ji za výlohami knihkupectví.

Čas. To byl můj přítel i nepřítel. Kdybych mluvila k sobě před rokem, řekla bych si asi tohle:

„Jano, je moc hezký, že chceš vidět svůj román už hotový. A nejlépe za výlohou knihkupectví. Klidně se občas zasni a představuj si, že tam opravdu je. Ale nenech tohle denní snění, aby tě odvedlo od práce. Piš! V kratších časových úsecích, ale pravidelně. Každý den. Obden. Nebo dvakrát týdně. Stránky budou přibývat. A nakonec jich bude 273 (tolik mají Podbrdské ženy).

Knihu vážně nenapíšeš za týden, za měsíc, ani za čtvrt roku. Zvlášť, když ještě děláš svou práci, která ti vydělává peníze, aby sis mohla sednout do kavárny a psát. Pokud to s napsáním knihy myslíš vážně, obětuj tomu čas. A vůbec, nejlepší je, když čas obětovat nemusíš. Když knihu píšeš pro to, že tě psaní baví.“

Asi v polovině románu jsem si našla svoji „zábavnou rutinu“, jakkoli si toto spojení protiřečí. Neděli, pondělí a čtvrtek odpoledne jsem měla vyhrazené na psaní – jako někdo chodí na hodiny tance nebo jógy, já jsem chodila psát.

Psaní mě nakonec pohltilo. Těšila jsem se, až budu v příběhu pokračovat. A světě div se, začalo mě naplňovat. Bez ohledu na to, zda knihu někdy budu držet v ruce nebo bude za výlohou knihkupectví.

Tady jsem si představovala brdskou vlčici, která se v knize lehce mihne

Kolik stránek má mít román?

Když píšu články nebo textuju weby, většinou svoji práci počítám na normostrany. Na ty jsem ale měla při psaní románu zapomenout.
Jde totiž o slova.

Spisovatelské příručky říkají, že román má od 80 nebo 90 tisíc slov výše. Cože? 80 tisíc slov je strašně moc!

„Jano, není to zase tak šílený. Počkej, až se rozepíšeš. A až uděláš poslední tečku zjistíš, že Podbrdské ženy mají přes 117 tisíc slov.
Jo, a přestaň počítat slova pokaždé, když napíšeš další stránku. Přibývají mnohem rychleji, když se soustředíš na psaní.“

Vydají mi román?

V průběhu psaní, hlavně v první polovině, mi hlavou vrtala palčivá otázka: vydají mi můj román? Bude ho někdy někdo číst? A bude se lidem líbit?
Když píšu blogový příspěvek nebo článek, těším se na své čtenáře. Na rozdíl od knihy vím, že blogy a články budou publikované. Blog si zveřejním sama, článek bude publikovat redakce, se kterou jsem si téma dohodla. A navíc za něj dostanu zaplaceno.

Jak to ale bude s mým rukopisem?

„Jano, soustřeď se na psaní. Tohle přemítání je sice důležité, ale nemělo by tě odtahovat od samotného tvůrčího procesu. Pátrání po tom, jak fungují česká nakladatelství a co bys měla udělat pro to, aby ti román vydaly, nech na jindy. Odděluj psaní a proces, který povede k vydání tvého díla.

Nakonec stejně zjistíš, že samotné psaní je zábava, že začínáš žít příběh se svými postavami a že je ti zrovna v tu chvíli, kdy píšeš fuk, zda ti román vydají. Protože si užíváš psaní. Tak piš a žij přítomností.“

Jenom o kousek dál, pod Žďárem, se odehrává děj románu Podbrdské ženy

Kdy se mám pustit do editace?

Jednou se mi stala taková věc, otevřela jsem rozepsaný rukopis a začetla se. Byl to jeden z těch chmurných pochybovačných dnů. Konstatovala jsem, že je mé psaní k ničemu. A potom se pustila do přepisování. Místo toho, abych napsala další kapitolu, jsem přepsala jednu čtvrtinu románu. Nebyla to sice zbytečná práce, ale měla počkat na později.

„Hned ti, Jano, řeknu proč. Odděluj psaní a editaci! Napřed piš, napiš celou knihu, a potom edituj. Jsou to dvě docela odlišné činnosti. A mnohem lépe se edituje dopsaný román než rozepsaný rukopis, o němž pravděpodobně nemáš tušení, jak dopadne.

Až budeš mít román dopsaný, dej si pauzu. (Mně se díkybohu podařilo od všeho odjet a strávit měsíc cestováním po západním pobřeží USA.) Potom se ke knize vrať, zedituj ji. A dej ji přečíst někomu, komu důvěřuješ. (Nepřestanu být vděčná Martině, která mi dala zevrubnou zpětnou vazbu. A taky mi opravila překlepy.)

Potom můžeš román vzít a poslat ho k placené lektoraci.“

A není to celé zbytečná práce?

Při psaní jsem střídavě propadala depresím (celé je to k ničemu, nikdy nedokážu napsat dobrý román) a radosti (to psaní je zábava, dneska jsem napsala dvě skvělé kapitoly). Pravděpodobně je to „normální“. Tvůrčí proces je emocionální – vzpomeňte si na příběhy umělců, kteří zničí svoji sochu nebo obraz, protože s nimi nejsou spokojeni. Kolikrát jsem sama zmáčkla delete a smazala nepovedený odstavec!

„Jano, je dobré udržet si zdravý rozum. Psát pravidelně a nepropadat panice. I kdyby tvůj román nevyšel, nakonec zjistíš, že ti rok téhle práce dal obrovské množství zkušeností. Naučil tě trpělivosti, výdrži a disciplíně. Přinesl momenty štěstí a radosti. Zavedl tě na procházky po brdských kopcích. Celý ten tvůrčí proces byla neplacená terapie. A jak dobře poznamenal jeden tvůj přítel, když jste spolu seděli na lavičce na Kampě, byla to katarze. Vnitřní očista.

Takže to nebyla zbytečná práce.“

Piš. Jedině tak napíšeš román

Román 2.0. Tohle ti pomůže

„Jano, teď máš v notesu nadepsaném Román 2.0 poznámky k druhému románu. Dokonce jsi napsala první kapitolu, o níž si myslíš, že za moc nestojí. Ale to sis o první kapitole Podbrdských žen myslela taky. Vzala sis vůbec nějaké ponaučení?

Mysli na tohle:

Piš pravidelně. To znamená: neděle odpoledne na chalupě, v pondělí odpoledne, až si zaběháš a prokrvíš tělo, ve čtvrtek odpoledne v kavárně po hodině angličtiny. Každá stránka se počítá. I kdybys napsala stránku denně, rok má 365 dní. A to je dobrý!
Osekej prokrastinaci. Ty víš, co to u tebe znamená. Zevlování na sociálních sítích. Když na tebe padnou chmury, místo abys udělala pár dřepů, zíráš na zeď a hledáš radost z postů jiných lidí. Přestože víš, že to nefunguje a vrhá tě do ještě větších stínů a pochyb. Místo toho napiš vlastní příspěvek. Nebo odlož mobil a dívej se raději z okna. Umělec by prý měl občas jen tak čučet.
Stanov si priority. Můžeš napsat další blogový příspěvek. Ale místo něho taky kapitolu do knihy. Můžeš na dlouhé e-maily vymýšlet dlouhé odpovědi, ale taky místo nich můžeš napsat stránku do nového románu.
Žij offline. Vypínej počítač. Piš si poznámky rukou. Dívej se na svět kolem sebe přímo, a ne přes obrazovku. Místo toho, abys z nudy brala do ruky mobil a hledala, co je nového na sociálních sítích, přečti si báseň nebo kapitolu v knize. Nebo umyj nádobí.
Cvič a dýchej. Po psaní se protáhni. Zacvič si jógu. I oční jógu. Protože ze psaní bolí záda i oči. Taky se procházej v lese (vím, že to děláš, ale jen ti to připomínám).
Dotýkej se půdy. Víš, že ti to pomáhá. Tak i příští rok pěstuj zeleninu a květiny, protože na zahradě vidíš svět, který tě fascinuje.
Žasni. Pořád a nad vším. Chtěj přijít světu na kloub. A pamatuj si, co sis před pár měsíci napsala do deníku: „Kdyby byl život tak snadno pochopitelný, nepotřebovali bychom romány.“
Scházej se s těmi, co píšou. Protože každá káva s Povídkářkami je inspirativní. A je skvělé slyšet, že to mají podobně. A je skvělé slyšet, že některé věci mají docela jinak.
Scházej se s těmi, co nepíšou. Protože ti ukážou, že tvůj svět není středobodem vesmíru. A že se žije i jinak.
Cestuj. Vždyť víš proč. Pokaždé, když jedeš, cítíš příval inspirující energie. Z cest si vozíš příběhy a na nová místa se díváš užaslým pohledem. To ti pomáhá žasnout a milovat svět. Taky pro sebe objevuješ místa, která ti přirostou k srdci, a najednou víš, že i jinde žijí lidé.
Zapisuj si (nebo si ukládej) všechny hezké reakce na tvé psaní. A přečti si je pokaždé, když ti dojde dech a zatáhne se nad tebou nebe.
Žij si svůj život. Radostně a vědomě.“

Když se ohlédnu zpátky, v roce 2017 jsem udělala dvě báječná rozhodnutí.

  • Napsala jsem román.
  • A odjela jsem na měsíc do USA.

Teď, na sklonku roku, děkuju za to, že jsem mohla.

Facebooktwittergoogle_plusredditpinterestlinkedinmail
Jsem žena, co kouří dýmku
23.6.2017
Čas jsou peníze. Hlavně když podnikáte
29.7.2015
Kecání bez vzdělání: O tom, jak zvládat 1000 věcí najednou
17.2.2016

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Malinký moment...

Napište si o novinky.

Proč? Pro mý zelený voči. A taky ze zvědavosti.