Jak jsem psala Eugenii. Příběh české hoteliérky

Na začátku byly nepopsané wordovské listy. Příběh jen v mé hlavě. Místy bez jasných obrysů. Tečku jsem udělala za 83 933 slovy. První a poslední kapitolu jsem napsala v kavárně hotelu Continetal a často zvedala oči k obrazu Eugenie na druhé straně sálu.

Mám teď, v předvečer vydání románu, před sebou modré desky a otáčím jednotlivé listy. Ve fóliích jsou vložené dobové fotografie hotelu i hlavních postav. Jsou tu pohledy z první republiky, některé popsané, jiné prázdné, protože je nikdo neodeslal. Jsou tu obyčejné papíry z tiskárny, třeba se soupisem obětí po náletu. A také okopírované články z prvorepublikového tisku, z válečných novin i z časopisů vydaných v Americe teprve před pár lety.

Eugenie

Když jsem si poprvé u kuchyňského stolu v městečku Pinehurst v Severní Karolíně vyslechla příběh Eugenie a hotelu Continental přímo od Eugeniina syna George, myslela jsem si, že napíšu jen článek (vyšel tady).

S Earlem v Severní Karolíně (2017). Fotil nás George. Earl zrovna sekal trávník

Příběh mi ale nedal spát, a to doslova. Ti, kdo po osudech hoteliérky už dříve pátrali, mi říkali, že to s materiály nebude jednoduché. Po archivních a dobových záznamech jako by se slehla zem. Sem tam se ale přece jen něco našlo: záznam v dobovém tisku, fotografie, seznamy lidí, kteří v hotelu zahynuli, ale třeba také soupis majetku v pozůstalosti.

Při psaní Eugenie jsem si vedla deník

Všechny tyhle dokumenty sehrály v rekonstrukci příběhu důležitou roli. Fotka posloužila třeba jako zažehnutí scény pro další kapitolu. Při pročítání soupisu majetku jsem si představovala, jak hotel vypadal ve svých nejlepších letech.

Pak tu bylo vyprávění.

O Eugenii mi v Severní Karolíně vyprávěl nejen George, ale také Earl Ingram, jeden z nejlaskavějších a nejkrásnějších lidí, které jsem kdy potkala. Earl v té době (2017) oslavil devadesáté páté narozeniny. Jako dvaadvacetiletý voják osvobozoval v květnu 1945 Plzeň. Eugenii znal osobně. Když ještě rodina Janečků vlastnila hotel, ubytovával se při svých návratech do Plzně v 90. letech právě u nich.

Píšu první kapitolu. V kavárně hotelu Continental

Mluvila jsem i s dalšími pamětníky. Třeba s Václavem Němcem, který se ve 40. letech v hotelu učil a byl v něm i v době náletu. Hlídal ale hrnec s nudlovou polévkou, a tak neběžel do krytu. Přežil.

O Eugenii jsem mluvila i s Tamarou Salcmanovou nebo Jiřím Černým. Oba ji znali v době, kdy se v 90. letech vrátila do Plzně. S historickými prameny mi pomohli Karel Foud a Miroslav Eisenhammer. A také mnohá osobitá svědectví lidí, kteří zažili válku a osvobození v Plzni, mezi jinými třeba Marie Hechtová nebo Hana Gerzanicová.

Fotky. Pohledy. Kopie. Útržky. Vyprávění. Rovná se rekonstrukce příběhu

Příběh Eugenie se na několika místech prolíná s příběhem Miroslava Sutnara, reklamního inženýra. Rodina Sutnarů a Ledeckých (Eugeniin první muž byl Emanuel Ledecký) byla v příbuzenském vztahu. Miroslav byl prvorepublikový copywriter a v antikvariátu jsem si pořídila jeho skvělou knihu „Co dokáže reklama“. Z dílny designéra Ladislava Sutnara mám zase nádherný šálek, ze kterého jsem při psaní upíjela kafe.

Sutnarovský hrnek s duchem první republiky

Musela jsem odcestovat do Ameriky, abych příběh Eugenie objevila, ačkoli jsem kolem plzeňského hotelu často chodívala. Setkání s Georgem nebylo plánované. Seděli jsme ten večer v Earlově kuchyni, když zazvonil telefon. George ujížděl z Floridy a rozhodl se, že svůj karavan na pár dní zaparkuje u vysloužilého plukovníka. Za jeho stolem jsem v tu chvíli seděla po boku svého muže.

Protože fujavice dohnala i Severní Karolínu, místo plánovaných výletů jsme vysedávali v domě a povídali si. Zahlédla jsem první Eugeniiny fotografie, filmové záběry i hlasové nahrávky, na nichž vyprávěla o svém životě.

Schody v Continentalu. V románu hrají důležitý part

Tehdy jsem ještě netušila, že vyjde můj první román Podbrdské ženy, který jsem jako rukopis schraňovala v počítači a chystala se ho odeslat do nakladatelství po návratu z cest. A že se pustím do psaní dalšího románu.

Chvílemi bylo psaní náročné. Bolavá záda. Unavené oči. Pochyby. Příběh mě ale znovu a znovu pohlcoval. A když jsem nevěděla, co bude dál, objevil se na mém stole ten správný útržek z dobového dokumentu nebo fotka.

Psát Eugenii bylo dobrodružné.

Dvakrát jsem kvůli inspiraci spala v hotelu Continental. Cestovala jsem do Kutné Hory. Procházela se Prahou po místech, kudy kráčela i ona. Setkala jsem se s mnoha milými lidmi. Některá setkání přerostla v přátelství.

Eugenie. Už v USA

Neměnila bych. Byly to úžasné dva roky.

Ten příběh není můj. Jen jsem ho napsala. Tak mu přeju, aby ho spatřilo co nejvíce očí. Nějak si totiž myslím, že by si to tak Eugenie přála. Že nastal čas, aby byl její příběh vyslyšen.  

Facebooktwitterredditpinterestlinkedinmail
S Povídkářkami spouštíme kurz kreativního psaní v Plzni. Jupííí!
28.8.2018
Čas jsou peníze. Hlavně když podnikáte
29.7.2015
Alter ego
19.3.2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Malinký moment...

Napište si o novinky.

Proč? Pro mý zelený voči. A taky ze zvědavosti.