Napište příběh, který si chcete přečíst. Nejste tak výjimeční, aby neexistoval někdo druhý, kdo si ho s radostí přečte.
Archiv autora: Jana Poncarová
Cestuju, abych mohla psát. Píšu, abych mohla cestovat. A jsem černá ovce rodiny.
Představte si místo, kde se usadíte pod košatým stromem, na kameninový stolek položíte hrnek s kouřící kávou, o kolena si opřete bloček a jedním tahem napíšete příběh. Slova vám našeptává inspirace, která dýchá ve větvích. Přejete si zůstat tam navždy. Ráno se procházet a potom psát. Večer se procházet a potom psát. Donekonečna.
Každý autor, který chce psát dobré texty, potřebuje první čtenářku.
Chodí si, jak chce. Nikdy nepřijde, když ji vyhlížím. Vypozorovala jsem, že se jí líbí, když se zvednu a vykročím do nového prostředí. Nemá ráda temno, ale libuje si ve světle.
Povídka.
Ze všech mých notesů má nejvíc zohýbané rohy. Jinak je nenápadný. Černý. Čtvercový. Bez linek. Můj deník. Píšu si ho na papír. Protože on-line svět nesnese všechno.
O svatbě v džínách, zrodu Povídkářek a jejich dalším osudu, o svém prvním čerstvě dopsaném románu. „Moc ráda píšu venku, když je hezky, opírám si záda o vyhřáté trámy staré stodoly,“ svěřuje se moje oblíbená spisovatelka a spolupovídkářka Jana nad šálkem voňavého cappuccina.
Píšu dopisy. Od začátku roku jsem napsala dva. Olízla jazykem obálku a rozpomněla se na tu podivnou příchuť. A nakonec jsem s nimi odešla na poštu.
Timothy Snyder napsal skvělou knihu Tyranie. 20 lekcí z 20. století. V jednom z rozhovorů zmínil, že ji psal hlavně pro občany USA, kteří po vítězství Donalda Trumpa „mohli zažít šok“. V knize porovnává společenskou a politickou situaci před nástupem totalit ve 30. a 40 letech (fašismus, nacismus, komunismus) se současným vývojem, který přeje populistickým vůdcům.
