Už vím, jaký to je číst na ulici!
Archiv autora: Jana Poncarová
(Poslední) slova pro babičku.
Před rokem jsem dopisovala poslední kapitolu románu. Od začátku jsem mu říkala Podbrdské ženy. Psala jsem ho proto, že příběh ve mně uzrál a musel ven. Netušila jsem, jestli kniha opravdu vyjde. Za pár dnů jde román do tisku. A mně z toho buší srdce.
Tady je ke kurzu pár informací a taky rovnou přihláška!
S Povídkářkami jsme pozvané na Pilsen Busking Fest, a tak budeme číst v plzeňských ulicích. Přijďte si nás poslechnout ve středu 3. října od 17.00 hodin, popovídat si s námi o psaní nebo si jen tak vypít šálek kávy.
Napište příběh, který si chcete přečíst. Nejste tak výjimeční, aby neexistoval někdo druhý, kdo si ho s radostí přečte.
Cestuju, abych mohla psát. Píšu, abych mohla cestovat. A jsem černá ovce rodiny.
Představte si místo, kde se usadíte pod košatým stromem, na kameninový stolek položíte hrnek s kouřící kávou, o kolena si opřete bloček a jedním tahem napíšete příběh. Slova vám našeptává inspirace, která dýchá ve větvích. Přejete si zůstat tam navždy. Ráno se procházet a potom psát. Večer se procházet a potom psát. Donekonečna.
Každý autor, který chce psát dobré texty, potřebuje první čtenářku.
Chodí si, jak chce. Nikdy nepřijde, když ji vyhlížím. Vypozorovala jsem, že se jí líbí, když se zvednu a vykročím do nového prostředí. Nemá ráda temno, ale libuje si ve světle.
